Norsko 2022

...aneb z českých veder do chladné Skandinávie...

slova: 9555
znaky: 58371
věty: 960
čas čtení: 48 min

Úvod

Kolikrát se změnil plán letošní motodovolené asi už nedokážu říct. Prapůvodně se mělo jet do Francie. Tu jsme plánovali s Františkem. Kamarádem žijícím v UK, který loni začal motorkařit a plný zápalu, který má každý čerstvý motorkář, chtěl vyrazit na dlouhou cestu. Chvíli jsme uvažovali i o severu Španělska, Andoře, možná Portugalsku. Od začátku v tom byl s námi David (Svobudka). Ten se plánování nezúčastňuje. Ovšem tak, jako je jisté, že zítra vyjde slunce, je jisté i to, že David pojede kamkoliv s námi. Jenomže Frantovi nedává motorkářský osud nic zadarmo. Franta prodal svou Yamaha Ténéré 660 a pořídil fungl novou Suzuki DL650 V-Strom. Ideální motorka na dlouhou cestu. V sobotu 28.5. 2022 mi ráno svítí nepřečtená zpráva od Franty. V té době si kvůli plánování cesty píšeme dost a proto očekávám zprávu typu: "Hele vole, jakej že to mám koupit ten spacák?" Jenomže na mě vyskočí tyhle fotky. (zveřejněno se souhlasem majitele)

Pod fotkami svítí tahle zpráva:

"Tak kamo prave me probudil tracker. Nekdo mi ukradnul motorku a zapalil"

V tu chvíli jsme byli s kámošema, včetně Svobudky, na víkend na motorkách, takže zprávu hned šířím. Všichni jenom kroutí hlavou. Nedá se to slušně okomentovat. Jsou dva měsíce do odjezdu, který plánujeme na 6. srpna, a je nám jasné, že do té doby Franta novou motorku mít nebude...

Dost nešťastným způsobem se nám tedy otevírá možnost změnit destinaci motodovolené, protože potkat se s Frantou na půli cesty mezi ČR a UK, tedy ve Francii, je teď už bezpředmětné. Ve hře se objevilo Pobaltí i Bosna a Hercegovina. Pobaltí si necháváme na jindy, poznat jej chceme, ale tušíme, že to bude nejspíš malinko nuda. Bosnu si zase chci ušetřit až pojede i Kozel, který tuhle destinaci vezme všemi deseti. Z výběru tedy zbyla Skandinávie, respektive Norsko a s tím spojený přejezd Švédska a Dánska. David tenhle plán odkýval a zhruba týden před odjezdem konečně víme kam jedeme.

Znáte ten pocit, když dáte motorku, nebo auto do servisu a automaticky si myslíte, že se vás tam snaží ošidit? Tak přesně tímhle pocitem trpím celý svůj motoristický život. Ani nemám žádnou vyloženě špatnou zkušenost, nebo si ji alespoň nepamatuji. Je to asi jen určitá forma fobie. Tahle fobie v kombinaci se studem, že si na motorce nedokážu nic udělat sám, mě donutili tentokrát motorku odservisovat vlastníma, oběma levýma, rukama. Na ulici před panelákem jsem se tedy pustil do výměny řetězové sady, vzduchového filtru, oleje a olejového filtru, tlumičů rázů unašeče rozety, zadního brzdového kotouče a destiček. Zajímavě jsme se v tomhle ohledu s Davidem shodli. Taky totiž měnil řetězovou sadu a taky je mechanikem spíš z leknutí. Naštěstí můžu prozradit, že celou dovolenou motorky zvládly bez zaváhání, což pochopitelně svědčí i o kvalitě provedeného servisu :-)

V rychlosti doplním dvě příhody ze "samodomo" servisu. Matice primárního kolečka řetězu šla povolit rukou, trochu mě to vyděsilo. Byla to pravděpodobně jistící podložka, která matici držela na místě, Druhá, o poznání debilnější příhoda se stala když jsem chtěl motorku projet/zahřát před výměnou oleje. Chci se rozjet, jelikož vyjíždím z parkoviště mezi paneláky, vždy je to s nějakým obecenstvem. Rozjíždím se razantně a hned motorku naklápím, očekávajíc plynulý, svižný odpich z řady příčně zaparkovaných aut. Proti tomuhle očekávání se ale postavil bezpečnostní řetěz, který jsem si minulý večer protáhl skrz zadní kolo a nosič kufrů. Zadní kolo ve smyku, motorka v náklonu a najednou chytám dva metráky železa, které padají na auto zaparkované hned vedle - moje auto kurva. Vzpěračský souboj jasně prohrávám a motorka mi padá na nohu. Koleno mám uvězněné mezi nárazníkem auta a nádrží motorky. Noha šla vytáhnout celkem snadno, i motorku jsem zvednul hbitě. Bylo to mé ego, které utržilo největší šrámy a jistě chápete, že do oken paneláků jsem se už nepodíval. Nepotřeboval jsem vědět kolik sousedů si klepe na čelo. Motorka v pořádku, auto jeden škrábanec, to se rozleští jedna dvě :-)

Rád bych také poděkoval nyx ID DACAN, který mi velmi ochotně snýtoval nový řetěz a probrali jsme motorky horem dolem.

Takže, motorky odservisovány, lístky na trajekt koupeny - můžeme vyrazit. A jestli to stále není jasné, tak jedeme ve dvou. Já, Honza na Versysu 650 a David na Banditu 650.


Poznámka: pokud se níže objeví video, pak pouze doplňuje text, samo o sobě nevypráví žádný příběh :-)

Den 1

6.8.2022 - 558km

První den je v plánu čistě dálniční přesun mezi Prahou, respektive Kralupami nad Vltavou a německým Rostockem odkud nám v 10 večer odjíždí trajekt do švédského Trelleborgu. Pojede 8 hodin. To znamená, že v 6 ráno nás vykopnou na kraji Švédska.

S Davidem se potkáváme na čerpací stanici v Kralupech v pravé poledne. Oba tankujeme plnou a připravujeme se na dálnici. Na dlouhé přesuny mám bezdrátová sluchátka, která dám pod helmu a poslouchám co se mi zamane. Mám dvoje a tak Davidovi jedny nabízím. S díky odmítá. Valíme směr Drážďany a Davidovi nepromokavé obaly na postranních brašnách nepřehlédnutelně létají ve větru. Proto se Svobudka ujímá vedení a staví na první pumpě, kde nepromoky sundává. Celkem nepřekvapivě si říká o zapůjčení sluchátek.

Cestou se naštěstí nedějí žádná dramata a my v poklidu v půl osmé přijíždíme k terminálu trajektů v Rostocku. Chvíli rozpačitě koukáme kudy kam. Fronty vozidel vedou k samoobslužným automatům, které na základě čárového kódu rezervace vydávají palubní lístky. Máme jednu rezervaci a dvě motorky, musíme tedy projet závorou společně, tvrdí slečna od TT-Line, radící bezradným. Za námi se objevuje Francouz na Moto-Guzzi. Chce nám něco říct, ale nevládne jiným jazykem než svým vlastním, takže netušíme co měl na srdci.

Nalodění probíhá v klidu. Před námi je asi 5 motorek, všechny samostatně. Překvapuje mě, že obsluha trajektu žádá motorky chytit jen jednou kurtou přes sedlo.

TT-Line - společnost která nás veze po moři nabízí několik variant přespání na palubě. Vybíráme tu nejlevnější, která nestojí nic, spíme v jídelně. David na čtyřech židlích a já na zemi pod stolem. Náklady na trajekt (motorka a osoba) 36 EUR. Velmi levné jízdné. Trajekt i přes svou letitost vypadá dobře, nese jméno Huckleberry Finn. Ovšem někde se šetřit musí a co jsme si všimli, tak TT-line škudlí na utěrkách. Uklízečka brala jedním mopem podlahy i stoly.

Chvíli s Davidem sedíme na palubě a za popíjení piva koukáme do přístavu. Občas se z lodních komínů vyvalí cosi, co mi nutně vyvolává asociaci na Mosteckou uhelnou pánev. Jakmile se trajekt rozjel ihned byl na palubě nesnesitelný vichr. Jdeme do naší nocležny - jídelny. Dobrou noc.

Den 2

7.8.2022 - 233km

Probouzím se v půl páté. Nemůžu dospat, tvrdá podlaha jídelny mě nenechává tvrdě usnout. David zařezává na lůžku z židlí. Jdu se podívat po lodi. V tuhle dobu je tu klid a jen místy potkávám malé, tiché, bdící skupinky. Kantýna je už otevřená a nabízí snídaňové menu. Plním talíř ze švédského stolu (ještě nikdy jsem neměl švédský stůl ve Švédsku, haha). Přicházím k pokladně a slečna za kasou se mě táže, jestli jsem řidič kamionu. Pro jistotu si sám sebe prohlížím, opravdu na sobě mám motorkářské hadry takže její otázku vůbec nechápu. Tahle černovláska kolem třiceti s výrazem zasloužilé pracovnice školní jídelny mě zvládla překvapit ještě jednou. Prstem ukazuje na displej pokladny, kde svítí částka za snídani. Nepříjemně jsem napůl vykašlal a napůl vysmrknul obsah usazený v dutinách po noci strávené na podlaze. Hořce posnídám a s historkou z kantýny se vracím k budícímu se Davidovi. "Ta cena je tam napsaná na tabuli, vole", říká zívající Svobudka.


Dáváme se dohromady a pomalu scházíme na palubu s motorkami. Cestou samozřejmě nadáváme, že jsme nestihli duty free shop, kde jsme mohli pokoupit levné pivo. Odvazujeme motorky, tedy David je odvazuje, protože  já nejsem schopný pohnout se zaseklou ráčnou kurty. Po mokré, kovové a tedy kluzké podlaze vyjíždíme z našeho Huckleberry Finna na švédskou pevninu. Stejně jako i ostatní motorkáři zastavujeme hned vedle lodi a fotíme.

Vymotáváme se z přístavu a stavíme u první benzínky. Sžívám se s tankováním bez obsluhy. U nás pro mě nevyzkoušená praxe. Hledám kompresor, zdá se mi že mám měkký předek. Jak během následujících dní zjišťuji, tak na žádné pumpě nemají redukci vhodnou pro motorky. Prostě tam tu hadici, zakončenou kovovým madlem se samicí autoventilku (nebo jak to nazvat), nenacpu.

První plánovanou zastávku máme u kláštera s výhledem na jezero. Zatím je švédský venkov dost podobný tomu českému, možná upravenější a s jinou architekturou. Nic z čeho bychom si sedli na zadek. I tak jsem plný nadšení. Ne z toho co vidíme, ale z toho kde jsme - na motorce ve Švédsku. Před námi tisíce kilometrů a hlavně Norsko...

Stavíme na kávu v Hassleholmu. Příjemná kavárna na tichém náměstí, kde není ani noha. Neděle dopoledne a město vypadá jako po apokalypse. Když se chystáme k odchodu všímáme si, že venku prší.

Chvilku venku blbneme kolem motorek, Nepromok nenasazuju, jen na tankvak. Pokračujeme na další bod cesty - nákup v Markarydu. Stále prší a k našemu štěstí se dají před obchoďákem motorky schovat pod střechu. Začínáme se seznamovat s místním sortimentem v obchodech s potravinami. Mno, moc nadšení nejsme, ale je to první obchod, tak zatím nedržkujeme. Po nákupu se vydáváme dál na sever. Při plánování jsem narazil na zdánlivě opuštěné letiště kam jsem chtěl zajet. Ukázalo se, že moc opuštěné není a dál než k bráně s kamerami jsme se nedostali. Myslím, že v tenhle okamžik začala nekonečná diskuse na téma napínání a mazání řetězu. Později Davidova starost o řetěz nepřehlédnutelně eskalovala.
Pár kilometrů před kempem potkáváme sraz mopedů. Mezi nimi pár amerických veteránů, z nichž pár přijelo i do našeho kempu. Dnes máme spaní zařízené dopředu. Nechtěl jsem po první noci v polospánku na trajektu riskovat, že se nevyspíme ani noc druhou. Hlavy složíme v kempu Vallsnas. Malá chatička pro dva s palandou. David kolegiálně uznává, že bude lepší když osídlí horní lůžko. Ovšem Svobudka už není mladík a každý výstup na palandu byl doprovázen drobnými nadávkami a citoslovci raněného zvířete. Ranní sestupy se stuhlým pohybovým aparátem byly ještě horší a intenzita drobných vulgarizmů se stupňovala.

Den 3

8.8.2022 - 302km

Ráno mě David překvapuje když jsi jde zaběhat. Při pohledu na svojí cejchu jsou stud a motivace dvě nejsilnější emoce, které bych rád proměnil v jakoukoliv fyzickou aktivitu. Mno... nebudu to přehánět, začnu snídaní. Ta je přece nejdůležitějším jídlem dne, říkaj. Při Davidových ranních běhánkách mám čas prohlédnout motorku. Přece jenom, poslední servis jsem si dělal sám a tak je více obezřetnosti na místě. Všechno vypadá dobře. Jediná věc, která mě přivádí k šílenství, je rezonance plastů kolem přístrojové desky. Jsou slyšet i přes helmu až do dálničních rychlostí. Objevují se mezi cca 4000 - 5500 otáčkami za minutu. Což je přesně to pásmo, kde bych motorku rád držel při cestě, jako je tahle. Pokud chci mít od rezonancí klid, musím motor podtáčet, nebo naopak tahat do otáček. Jak už to tak bývá, ani jedno mi není po chuti. V nízkých otáčkách je Versys ucukaný a ve vysokých mě zase nutí jet příliš rychle.

David se vrací a po sprše a snídani začínáme balit. Trochu si stěžujeme, že povlečení matrací bylo mimo naše hygienické představy. Hecuju se a připravuju si pro recepčního přednášku o čistotě. Vlezu na recepci, kde nesedí ten uhrovatý studentík ze včera, ale mladá holka s odzbrojujícím úsměvem. Vzala mi vítr z plachet, ale i tak se s deficitem odhodlání pouštím do stížnosti. Když ta kudrlina zjistila, že nemáme svá prostěradla, začala si stěžovat ona. Že prej musíme mít svoje povlečení, nebo si pronajmout od kempu. Teď to musí někdo vyprat. Ehm, no tak my raději jedem...

První zastávka je na benzínce. Chci si opět dofouknout pneumatiky a opět zjišťuji, že na benzínce mají hadici, kterou neprocpu k ventilku. Při několika málo pokusech si zvládám kolo naopak vyfouknout na 1.1 bar což je polovina tlaku, který má v předním kole být. David ochotně vyndává cyklo pumpičku z Decathlonu za 99,- kterou mám sebou i já a o které si myslím, že je dobrá sotva na nouzové dofouknutí po píchnutí. David ovšem během minuty nafukuje kolo u Kawy na 2.2bar a já uznale přikyvuji hlavou. Tankujeme, pokračujeme.

Další zastávka kávička v Borasu.

Švédsko máme plánováno jen jako tranzitní zemi. Nejedeme sice po dálnicích ani hlavních tazích, chceme vidět venkov a přírodu, ale žádné zbytečné zdržování. Projedeme i pár šotolin, nebo "pološotolin", jak jsem si nazval silnice s tvrdým, asfaltovým povrchem, který je pokrytý vrstvou štěrku. Nejhorší povrch vůbec. Kamínky štěrku mezi silnicí a pneumatikou fungují stejně jako kuličková ložiska. Jedu na tom jako připosranej. Na jedné takové pološotolině David vyjíždí ze silnice, jak mi později vypráví. Já si toho nevšiml. Naštěstí vyjel v místě kde byl povrch trávníku v rovině se silnicí. Ani jeden z nás nejezdí rychle a přesto stačí tak málo a motorka neudělá to, co chcete. Ve chvíli kdy mi David situaci popisoval mi to nepřipadá nijak výjimečné. Když se pak ale během cesty v myšlenkách vracím, nechci ani domýšlet.... No a jelikož jsem v tenhle den měl ještě zapnutou kameru, tak se Davidův výlet mimo silnici podařilo zaznamenat, tedy ne úplně napřímo.

Stavíme u Butiku, jak je nazvaná večerka u benzínky, a právě tady mi David povídá jak si u krav udělal výlet do trávy. Přijíždí český kamion. Posádka vystupuje, kamioňák se synkem tak okolo osmi let. David se interakce s krajany brání, to už víme, takže se do řeči s posádkou dávám já. Pár zdvořilostních vět, kam, kdy, jak, bla bla bla. Klouček pochválil motorky a oběma nám ťuknul pěstičkou. Davidovi to úplně zlepšilo den, fakt. Mezitím se ale už hledá klíč na brzdič u Bandita, protože brzdný účinek je mdlý. Zarytě tvrdím, že jsou brzdy zavzdušněné. David se k mému překvapení ani nesnaží odvzdušňovací šroub povolit, jen se přesvědčuje, že má správné nářadí.

Blížíme se k místu, které jsem z mapy vybral jako vhodné na stanování. Jen najít nějaké místo v lese vhodné na stany. Cestou ještě stavíme v COOPu, který má ve Švédsku zelenou barvu. Já mám všechno nakoupené, takže dovnitř jde jen kolega, zatímco já na parkovišti obvolávám rodinu, jako každý den, že je vše v pořádku.

Sjíždíme z asfaltky a musím říct, že mi off road vůbec nechutná. Přitom je to jen lesní cesta, ale jsem nejistý, ztuhlý a zkrátka bych tam v tu chvíli raději nebyl. Prozkoumávat jde raději David. Tohle silniční vs. terénní myšlení se ve mě mele odjakživa. Někdy bych nadšeně projel zkratkou přes les a někdy mám problém zaparkovat na trávě vedle silnice. Zatím jsem si nedokázal vyhodnotit co tyhle nálady ovlivňuje. No nic, David našel fajn flek hned vedle cesty. Rozbalujeme stany, vaříme, spíme....

Den 4

9.8.2022 - 280km

Tak jo, probouzím se s myšlenkou, že teď už je to do Norska jen nějakých 30km. Švédsko neurazilo, nenadchlo (dlužno zmínit, že jsme opravdu jen projížděli, kdybychom chtěli, najdeme krásná místa), ovšem silnice za mě fantastické.

David jde běhat, zase. Snídám, pomalu balím a čekám na Davidův návrat. Dost rychle jsem si vzpomněl na včerejší diskusi o mechu rozrytém prasaty všude kolem stanů. Slyším a vidím v dálce, odhadem tak 100m, skupinku divočáků. Mohlo jich být 8-10. Sedám si na svojí kempingovou židličku a v ruce svírám sprej, který nám zbyl z loňského Rumunska, kde měl proplachovat slzné kanálky medvědům. Říkám si, že jestli je na medvědy, tak nějakého přichcíplého švédského divočáka to musí roztrhnout napůl. S touhle zbraní proti deseti rozjetým prasatům jsem jistě úplně v pohodě. Drama se (naneštěstí pro čtenáře) nekonalo a prasečí rodinka si to odchrochtala do hloubi lesa.

Dnešek je nejnabitější den. Do fotek přidávám i itinerář. Podíváme se do Osla, kde máme 3 zastávky a několik dalších mimo hlavní město. Začínáme u vodní elektrárny Vamma.  Přehrady mě fascinují a tak si ani v Norsku, kde jich není mnoho, nemůžu odpustit návštěvu alespoň jedné.

Probíhají zde nějaké stavební, čistící, nebo kdovíjaké práce. Poprvé si všímáme ženy ve stavebním oblečení (ne svatebním, ale STAVEBNÍM!!!). Ženy v dělnických profesích tu nejsou výjimkou, jak se nám potvrzovalo celou cestu.

Pokračujeme k místu, kde se naobědváme. V itineráři mám jasně napsáno "posezení a výhled na jezero". Ovšem David mě nespokojeně opravuje, že to není jezero, ale mořský záliv. Jeho důvěra v má tvrzení poklesla. Trochu tu fouká, ale zvládáme vařit oběd. David si poprvé všímá, že mu jaksi hapruje vařič. Vše ohřívá podezřele dlouho.

Vyjíždíme a příště zastavíme až v Oslu. Tedy na periferii Osla, kde jsem vybral kavárnu na pláži. Je 18 stupňů a lidé se tady koupají. No nic pro zpovykanýho Pražáka. Začínáme chápat jak na severu funguje nabídka kávy. Můžete mít všechno co jsme se za posledních 10 let naučili v kavárnách chtít. Esspreso, Lungo, Americano, Flat White, Capucino, Double Esspreso.... no prostě všechno pro každého dřevorubce z náplavky. Ovšem pokud chcete prostě jenom kafe, obyčejné kafe do obyčejného hrnku, protože kostkovanou košili jste si zapomněli doma a plnovous jste pro nepraktičnost oholili, pak stačí objednávku omezit na: "Jednu kávu prosím". Na pultě po vyslovení tohohle zaklínadla přistane čtvrtlitrový hrnek plný kávy z termosky, nebo překapávače. Stojí něco mezi 30 a 40 NOK.

Při popíjení kávy David poodhalil vášeň pro racky, kdy je s citem naháněl po útesu a pokoušel se o detailní záběry. Výsledek viz. výše.

Přijíždíme do Osla, doprava houstne, což mi vždycky zhorší náladu. Naštěstí jsou Norové asi ti nejklidnější řidiči jaké jsem kdy potkal. Předjíždění na okreskách je prakticky tabu a bez nadsázky mám v Norsku s předjížděním morální problém. Postupem času ho sice částečně odbourávám, ale i tak se nejde zbavit pocitu, že řidiči v autech asi kroutí hlavou. Ve městech je provoz malinko dynamičtější, ale i tak velmi ohleduplný.

Oslo má zajímavost - několik obydlených ostrovů uvnitř zátoky. Na některé se lze dostat po mostě, na ostatní pouze přívozem. Jeden z těch spojených mostem jsem nám vybral pro návštěvu vyhlídky. Google street view je při plánování stěžejním nástrojem. Najdu vyhlídku, začlením do itineráře, přijedeme na místo, pokocháme se a za 10 minut jsme pryč. Žádné hledání, bloudění, hádání.

Hlavní město uvidíme ještě z další vyhlídky, která naše zraky nechá sklouznout naopak na pevninskou část. Z té chviličky, kterou tu trávíme nabírám dojem, že je Oslo moderní, uspořádané místo plné kultur z celého světa.
Hlavní město máme za sebou a hurá dál na sever. Dnes už jenom nákup a bydlet. Potkáváme satelitní stanici, která vypadá jako vystřižená ze sci-fi filmu. Napravo od silnice, částečně schováno za stromy v mírném svahu, je vidět odhadem 20-30 parabol mířících do různých směrů. Jak jsem si později zjistil je to zařízení pro komunikaci se satelity na oběžné dráze s názvem Nittedal jordstasjon.

Dnes nakupujeme v místním řetězci obchodů s potravinami REMA 1000. Pokaždé jsem při nákupu malinko rychlejší než David, takže mám pár chvil před obchodem. Tentokrát si mě všímá odhadem pětašedesátiletý štramák farmářského vzhledu. Šedivá kštice, flanelová košile a nahrbená chůze. S úsměvem míří k motorkám a spouští cosi norsky. Omlouvám se, že nerozumím. Děda přepíná do angličtiny a začíná se vyptávat. Ne vlezle, ne otravně. Prý jestli jedeme na Nordkapp. S lítostí přiznávám, že nikoliv, ale možná někdy v budoucnu. Říká, že motorku mu manželka zakazuje, takže má alespoň Porsche Boxter Cabrio 2018 Vlastně mě to nepřekvapuje, borci jeho věku ve drahých sportovních autech tady nejsou výjimkou. Přeje bezpečnou cestu a odjíždí. Mimochodem, přesně jak říká David. Dojet na Nordkapp by nebyl problém, ale člověk se potřebuje dobře vybavit. Teplé oblečení, lepší stan a spacák. Kupříkladu já mám krátké rukavice, které nemůžu přetáhnout přes rukávy. Znamená to neustálý přísun vzduchy do bundy. V teple perfektní, v Norsku kdy ráno bylo klidně i 7°C, úplně na nic. Často mívám obě předloktí úplně podchlazená. Pro příště vím :-)

Dnes spíme v kempu Slovika. Nejdražší místo kde jsme cestou spali. Chatka na noc 700 NOK. Nejsem kovaný zálesák a i když mám rád spaní ve stanu, tak jednou za dvě noci prostě chci sprchu a probudit se v teple.

Den 5

10.8.2022 - 242km

Tak jo, začínám mít pocit protřelého cestovatele, protože na cestě jsme již pátý den. Už mi nevadí celý den nosit oblečení na motorku, stalo se pohodlným. Vysoké enduro boty jsou už zašlápnuté a nemám sebemenší potřebu je během dne sundávat (i proto, že po sundání bot začnou ze stromů padat veverky). Jediné dva díly vybavení, které musím obměnit, jsou zmíněné rukavice a také kukla. Stejně jako rukavice je krátká. Když se podívám přes rameno vytáhnu její krční část z bundy a na krk mi táhne. Dvě relativní drobnosti s obrovským vlivem na pohodlí. Před cestou jsem měl obavu o helmu. Mám ji teprve půl roku a už mě zvládla několikrát pěkně vytočit. Především neustálé vypadávání levé lícnice je naprosto nasírací vlastnost/vada téhle helmy. Musím na to myslet při každé manipulaci, nasazování i sundávání. Naštěstí se mi daří se s helmou sžít a lícnici během cesty upravuji jen jedinkrát. Druhý problém přilby je plexištít. Na výletě Brokolice, zrovna když jsme vjeli do krupobití, se mi plexi zaseklo v otevřené poloze. Kdybych neměl vnitřní sluneční clonu musel bych zastavit. I tak jsem si musel dlaní krýt nos a ústa, protože kroupy štípaly jako blázen. Plexi na jedné straně vypadlo z vyklápěcího mechanismu. Ve Skandinávii se mi závada naštěstí neprojevuje. Abych nebyl jen kritický, nikdy jsem neměl helmu tak pohodlnou. Sedí mi jako prdel na hrnec a to jsem jich vyzkoušel přes deset. Mít dobré vybavení je stav, který může rapidně zvednout morálku, protože i v nepříznivých podmínkách můžete existovat pohodlně. Jenomže u mě může mít dobré, to znamená drahé vybavení i opačný efekt. "Skutečně potřebuji helmu za 15 tisíc, bundu za 12 a kalhoty za 10? To bych cestu nezvládnul ve vybavení za polovinu, třetinu ceny?" Podobné myšlenky mě napadají když si pořídím cokoliv, co mi přijde drahé. Takže zlatá střední cesta je v mém případě ta nejlepší varianta. V tomhle ohledu je pro mě David velkou inspirací. Veškeré vybavení dojíždí až na hranu životnosti. Občas nějaká trhlina, díra, popraskaná slída na tankvaku, no a co? Taky vždy všude dojede. Oproti některým naleštěným jezdcům na motorkách za 25 tisíc EUR vypadá Svobudka a jeho stroj jako ze Šílenýho Maxe. Ale to jsem dost odbočil, zpátky do pátého dne...

Vyspal jsem se do růžova. Matrace byla přehnaně měkká a já do ní pohodlně zapadnul, úplně mě objala. První zastávku máme mít uprostřed lesa, kde jsem na mapě našel zapadlý, turistický stánek. Jak se ukázalo, nedostaneme se k němu. Zákaz vjezdu nás odradil. V Norsku nehodláme riskovat pokuty, nebo jen konfrontaci s místními. Úsek objíždíme a navazujeme zpět na naplánovanou cestu. Dostáváme se na několik kratších šotolin. Těch je tu překvapivě dost. Bohužel, pokud jste, tak jako já, svázáni všudypřítomnou norskou morálkou, asi si tyhle šotoliny neužijete. Jednak za každou zatáčkou je dům což znamená proletět někomu pod oknem s uřvanou motorkou a také, a to hlavně, jsou šotoliny dost využívány a to zase znamená vyšší riziko nehody. Zkrátka a dobře nejsme v pustině a je třeba to mít na vědomí.

Suneme se dál na sever. Pahorkatina se mění na vrchovinu (díky ti Wikipedie) a než dojedeme ke dnešní hlavní "atrakci" Lillehammeru, potkáváme ještě největší norské jezero - Mjøsa. Hezký to tu maj, to jó, ale na zadky si nesedáme. Pár fotek motorek z vyhlídkového místa a pokračujeme dál.
Lillehammer - Olympijské hry 1994. Přijíždíme přímo pod skokanské můstky kde před osmadvaceti lety proběhl zahajovací ceremoniál. Je zvláštní, jak si tahle místa drží auru událostí, které tu proběhly. Zatímco David si to míří po schodech nahoru k můstkům, já zůstávám dole a nasávám atmosféru. Kromě toho, že stadion funguje jako turistická destinace (je tu suvenýr shop, parkoviště, občerstvení) tak zde i v létě probíhají tréninky. Kluci odhadem 10-16 let tu skáčou na trávu.
Ještě než odjedeme nad můstky, abychom viděli celý Lillehammer z ještě větší výšky, potkáváme na parkovišti u motorek muslimský pár. Chlapík okukuje motorky a říká, že doma má taky Bandita. Přesouvá pozornost na Versyse a ptá se mně, jaký je v těch motorkách rozdíl. Nevím co mám odpovědět a tak říkám, že jedna je černá a druhá červená. Nepobavilo ho to ani v nejmenším, proto jsem odpověď rozvedl o rozdíl v počtu válců. Jelikož už si myslel, že ho mám za kreténa, tak mlčky odešel.

Dál dnes už jen klasický postup - nákup a bydlet. Nakupujeme ve Sparu a bydlíme asi na tom nejlepším místě za celou dovolenou. Přímo u řeky. Místo s ohništěm, sezením i místem na stany. David tady poprvé zkouší štěstí při rybaření. Bohužel marně. Škoda že v zádech máme silnici, ne moc frekventovanou, ale i tak projíždějící auta dokážou malinko narušit večerní pohodu. Všudypřítomné nápisy "NO SHIT IN THE WOODS" jasně naznačují, jak se místní tváří na turisty, kteří tu nocují. Norsko i Švédsko mají velmi přívětivé zákony upravující kempování. V podstatě můžete nocovat kdekoliv pokud splníte následující podmínky. Neobsadíte obdělávanou půdu a nebudete blíž než 150m od obydlených budov (berte s rezervou, zdrojem této informace je internet :-)) To by se mohlo zdát super úžasné, jenomže... Pokud nejste batůžkář, který se snadno dostane i na obtížně přístupná místa, pak už moc prostoru na kempování nezbývá. Podél řek bývají místa na nocování nadivoko jako stvořená, a proto jsou také plná. Tenhle večer máme ale štěstí. Místo, které máme v merku je prázdné a my ho zabrali. Za nedlouho se objevuje pár místních důchodců. Mají s sebou psa a paní má také neodolatelnou touhu nám vysvětlit jak to tady chodí. Blíží se k nám s nepřívětivým výrazem, zatímco její pes kadí opodál. Asi přehlédnul ty nápisy o sraní v lese. Sedmdesátnice v červené mikině mi vysvětluje kde všude je nelegální rozdělávat ohně. Přikyvuji a jsem připraven slíbit, že ten náš oheň nechám dohořet, případně ho i uhasím. Překvapeně si vyslechnu i to, že tady je to ale v pohodě, hlavně ať nekadíme v tom lese, říká. Stále přikyvuji, pozorujíc, jak její čtyřnohý parťák zahrabává hovno. Zatímco naše nová kámoška dokončuje přednášku všímám si, že pán se kterým přišla je už dávno pryč. Pochopitelně, ví co je bába zač a nechce být přítomen u její interakce s cizinci. Marně se snažím vzpomenout jestli byl u tohohle rozhovoru David. Jistě ale vím, že kdyby tam byl, dělal by, jako že tam není.

Popíjíme pivo, večeříme, klábosíme. Užíváme si dlouhého denního světla. David se ukládá pod širákem k ohništi, já si zalézám do stanu. Jo a přiznávám, že do toho lesa jsem také musel jít. Jenomže po mě tam nezůstane nikdy ani stopa. Ono není "vykadit se v lese" jako "vykadit se v lese". Rozumíme :-)

Den 6

11.8.2022 - 291km

Šestý den má být ten nejvíc nejúžasnější, nejskvělejší a nejbombastičtější z celé naší cesty. Pojedeme totiž kolem nejslavnějších norských přírodních krás. Také je to poslední den, kdy se pohybujeme na sever. Pak naše stopa povede už jen zpět, na jih. Já se ráno pouštím do napínání řetězu, potom rutinně balíme a stejně rutinně jedeme na kávu. Zastávku na kávu máme každý den. Je to neopomenutelný rituál. Zabíhá se způsob, kdy jeden den platí David, další den já. Tentokrát si, na rozdíl od Davida, dávám espresso. Přísná padesátnice za kasou vydává Svobudkovi kávu a mě informuje, že espresso přinese ke stolu. Sedíme na zahrádce, opodál skupina řemeslníků. Nálada je dobrá, ostatně jako celou dovolenou. Plkáme vtípky nevalné úrovně a pochechtáváme se, je nám dobře. Otáčím se pohledem od kavárny a v tu chvíli se zjevuje moje espresso. Paní ho nepoloží na stůl, dokud se neuráčím všimnout si, že je přítomná. Komisnější usazení hrnku kávy na stůl jsem do té doby neviděl. Úsměv by neškodil, myslím si během děkování za kávu. Koukáme na předpověď počasí a i nám úsměvy trochu chladnou...

Kopce kolem silnic se neustále zvyšují a stávají se skalnatějšími. Malinko mě znervózňuje, že na jejich vrcholcích, které nejsou o moc výš než my, je vidět sníh. Dle plánu odbočujeme z hlavního tahu abychom viděli vodopády Øvstebrufossen. Hned za odbočkou ale visí dopravní značení varující před silnicí v rekonstrukci a možném půlhodinové zdržení. Stavíme a probíráme situaci. Poprvé si všímám krajanů, respektive Slováků, kteří v autě neohroženě projeli kolem varovné cedule. Za pár minut u nás zastavuje bagrista. Přichází nás varovat, ať se na silnici nevydáváme, že ji akorát jede zavřít. Hustý déšť a vítr komplikují stavební práce a dnes se už po téhle cestě jezdit nebude. Všechna auta se vrátí zpět. Vzduch je vlhký a studený. Zatím prší jen velmi lehce. Jako když používáte rozprašovač na kytky. David v předtuše natahuje pláštěnku. Celou cestu na ní pak nadává, že do ní teče. Přece nezmoknu sám, takže taky hop do nepromoku. Oba v pláštěnkách vypadáme komicky. David jako pan táta co si odskočil ze sjezdovky s opaskem proklatě vysoko. Já potom jako krkovička s půldruhým metrákem na váze. No nic, naše všední krása musí jít stranou.

Prakticky už nějaký čas neopouštíme mrak. Takže mokro, zima, dešťové přeháňky. Začínám mít obavu, že dnes místo krásných fotek a zážitků, nasbíráme spíš zklamání z toho, co všechno jsme neviděli. První si tedy škrtáme vodopády, kam nás nepustil bagrista. Další na řadě je Geiranger označovaný za nejkrásnější fjord Norska. Máme štěstí a i přes příšerné počasí se nám daří z vyhlídkového místa vidět fjord i přístav na jeho konci. Tak a to byl poslední turistický úspěch šestého dne. Je jasné, že tahle známá místa jsou vždy plná turistů. Počítám s tím. Jenomže kombinace frustrace z počasí, zimou prokřehlého těla a hustoty dopravy je prostě tak silná, že mi doslova vadí tady být. Kolem Geirangeru jsou úžasné silnice. Serpentýny, které by se na motorce daly parádně užít. Jenomže je mokro a navíc tady každý jede přehnaně opatrně. Několik dlouhých minut jedeme za Chevrolet Corvette. Americký muscle car jede krokem a my za ním. Předjíždět nemá cenu, protože opodál je řada karavanů, jejichž posádky si jízdu neužijí ani na suché a prázdné silnici a jen hledají sebemenší místa na zastavení na okraji hadovité silnice. Tam pak hladově loví fotky. Sjíždíme dolů k fjordu. V zrcátku vidím, že David jede bez motoru (nesvítí), rezerva ho už upomíná blikáním. Versys už je také na poslední čárce a tak netrpělivě vyhlížím čerpací stanici, která má být dole ve městě. Benzínku jsme našli v podobě dvou zapomenutých stojanů vedle silnice. Žádná stříška, žádná obsluha, prostě jen stojany s terminálem na placení. Při plánování jsem kladl důraz abychom tankovali nejpozději po 250km. Někdy jsem plán ale přestřelil a tankovat jsme měli ještě dřív než jsme vyjeli polovinu nádrže. To byla asi jediná věc, kterou David usměrnil již na začátku dovolené. Tankování tedy neprobíhalo podle plánu, naopak jsme většinou nádrž dojížděli až na rezervu. Motorky se ve spotřebě krásně shodly. Spotřeba 5 litrů u Suzuki i Kawasaki a téměř stejně velké nádrže. Dojezd 350km byl reálný. Jediný rozdíl se projevoval na dálnici, kde Bandit vypil o litr víc.

Dnes také začínáme sérii vnitrostátních trajektů, kterých postupně použijeme 5. Norsko je prošpikováno bezpočtem fjordů a ty je potřeba překonávat. Pro spoustu obyvatel pobřeží Norska je trajekt každodenní všedností. Naloďujeme se a já doufám v lepší počasí. Jedou s námi dva Italové, asi otec a syn. Táta na Himalayanovi a klukovu motorku nejsem schopný identifikovat. Přívoz nás vysazuje poblíž Valldalu, nabíráme směr severovýchod. Čeká na nás vyhlídka na nejslavnější norskou silnici 63. Už několik kilometrů před vyhlídkou je jasné, že neuvidíme zhola nic. Jedeme v mraku, prší a viditelnost je místy mizivá. Mám promočené rukavice, boty a navlhá mi polstrování přilby. Zastavujeme na parkovišti a i přes nepříznivé podmínky jdeme zkusit nahlédnout do údolí.

Zbytečná snaha. Z kovové platformy tyčící se nad silnicí číslo 63 není vidět absolutně nic. Děláme pár nezbytných fotek, abychom měli alespoň důkaz, že jsme zde byli. Vracíme se k motorkám a vjíždíme na Trolí stezku. Mraky se místy roztrhávají a David má dost dokumentaristické nálady na zastavování a focení všeho, co mračna odkryla. Silnice 63 nás má zavést až k nejvyšší skalní stěně v Evropě - Troll Wall. Stěna má 1100m. Těšil jsem se jak stěnu nafotím a pošlu lezcům. Jenomže to zatracené počasí. Stále stejná písnička a Trolí stěnu jsme přes bariéru z mraků nezahlédli. Pod stěnou jsem ani nezastavil, David pravděpodobně ani neví, že jsme projeli kolem.

Začínám si všímat, že jsem naprosto promrzlý. Ruce mám zkřehlé a na těch málo místech kam nesahá pláštěnka, jsem promočený. Boty a rukavice durch mokré. Moje podvědomí funguje docela dobře. Pokud nás čeká ještě hodně kilometrů, nedovolí mi připouštět si nadmíru nepohodlí. Jak se ale blížíme do kempu začínám toho mít plné zuby. Obligátní registrace na recepci, přidělení chatičky a jde se bydlet. Stále je příšerně sychravo a chvílemi prší. Trávníky v kempu jsou promočené a sám sebe překvapuji, jak neohroženě se pouštím na tenhle zrádný povrch. Klouže to jako blázen a já jsem rád, že pro dnešek už můžeme zastavit. Malá veranda nám poskytuje přístřešek. Sedíme s Davčou pozorujíc dění kolem a pochopitelně popíjíme pivo. Před námi se zjevuje dvojice na motorce, která zastavuje u karavanu s přívěsným vozíkem. Jakmile spolujezdkyně zpozoruje naše motorky, začíná vehementně až infantilně mávat. O to větší překvapení bylo, když se po sundání helem z jezdců vyklubal pár důchodců odhadem 65 let. No úplní buržousti to byli. Svoje jednostopé BMW zaparkovali do pojízdné garáže a zalezli do vyhřátého karavanu. Se Svobudkou jsme tak měli téma na půl hodiny jasné. Naprosto neotřele jsme tento způsob motorkaření pomluvili, zhanobili, otřeli si o něj boty, odplivli si a tak vůbec námi prostoupilo znechucení z toho, co jsme právě viděli. No a pak jsme se taky shodli, že to neni vůbec blbý :-D

Dnes jsem víc než kdykoliv jindy potřeboval teplou sprchu. Zvykem v místních kempech je, mít cyklus ve sprchách nastavený na 5-6 minut. Za cyklus se platí v průměru 10NOK. K našemu štěstí jsou ale automaty s časovačem rozbité a já stojím v horké tekoucí vodě dobrou čtvrthodinu. Asi mě nepřestane překvapovat jak velký pozitivní vliv mají tyhle drobnosti, jako právě teplá sprcha, na mojí psychiku. Vylézám ze sprchy nabitý skvělou náladou - tělo mám znovu prohřáté.

Den 7

12.8.2022 - 240km

Probouzíme se opět do krás norského počasí. Vrcholky kopců kolem kempu jsou stále zahalené mraky. Silnice mokré, no super, už se těším, jak zase zmokneme. Vlastně mě už ani nebaví sledovat předpovědi počasí, je to zbytečné. Lepší se těšit na každou díru v souvislé oblačnosti. 60km k první zastávce. Motorest Fjellstova nám dnes vaří kávu. Tu si neseme na zahrádku. Máme výhled na nekonečné norské kopce a také na nabíjecí stanici Tesla. Elektromobily zde čerpají šťávu. Sedí se mi dobře, nemám potřebu spěchat. Sedmý den ani není v plánu žádná atrakce. Vlastně jen přesun a dva trajekty.

Počasí se lepší a silnice osychají. Dostáváme se na první přívoz. Jakmile sjíždíme z lodi objevuje se slunce. Pokračujeme podél fjordu drobnými, klikatými silnicemi. Provoz téměř žádný. Určitě jsme potkali víc cyklistů, než aut. Zastavujeme v přístavní osadě; já si jdu vařit a David zkouší štěstí s prutem. Vedle nás stojí německá stealth obytná dodávka. Její posádka si venku rozbalila improvizované holičství. Zatímco já dojídám, David hlásí zásek. Z vody tahá rybu, kterou nejsme schopni ani jeden identifikovat. Svobudka posílá fotku úlovku příteli na telefonu. Ten konstatuje, že tuhle rybu známe jen uzenou. Je to makrela. David říká, že tímto okamžikem už pruty nevezl nadarmo, takže všechno je v pořádku. Jak už jsme zvyklí, osud má zvláštní smysl pro humor a tahle čudla byla Davidův první i poslední úlovek.

"Ulovit rybu v Norsku" - odškrtnuto. I přes to, že se nenacházíme v žádných závratných výškách (dnes nedosáhneme ani 500m nad mořem), krajina je ryze horská. Husté lesy místy mizí a přechází v tundru. Travnaté kopce bez stromů přecházejí do skalnatých útvarů a tu pak v zasněžené vrcholky.  

Při plánování sedmého dne, mi Google tvrdil, že pojedeme po úžasných šotolinách. Snímky ze street view ukazují krásné lesní cesty bez asfaltu. Jsou to ale snímky tři roky staré a Norové stihly všechny naše dnešní šotoliny vyasfaltovat, takže si zase budeme připadat jako prd dobrodruzi. Počasí se co chvíli mění. Je spíš sychravo než sucho a my se prokousáváme chladnou krajinou. Za nedlouho přijíždíme k jednomu z nejúžasnějších míst za celou cestu. Nechci to zbytečně přehánět, protože superlativy se má šetřit, jenomže ta chata u jezera Osdalsvatnet byla dechberoucí.  Úzká asfaltka a na jejím kraji dřevěné stavení, hned na břehu hladiny zrcadlově klidné. Zastavili jsme a jen v údivu obcházeli opuštěné stavení. Terasa z kamene z poloviny zatopená, hned vedle pergola s travnatou střechou. Na vodě uvázaná pramice. Výhled do zakrouceného údolí a po jeho stěnách provazy vodopádů. David se projevil jako opravdový romantik, když po několika minutách nasávání vůně právě objevené samoty, zvolal do dálky soutěsky: "Co je tohle za zasranou nádheru!"

Dostáváme se na dnešní druhý trajekt. Svobudka si vyžaduje předložení fotografií z jeho rybářské kratochvíle. Když se vidí, dostává záchvat smíchu. Pár vteřin nechápu proč. Směje se svojí čepici, která je údajně málo naražená. K záchvatu smíchu se přidávám. Jednak mě baví, že ho rozesmála taková blbost, no a potom taky, jak je známo, smích je nakažlivá věc. Takže si jedeme na tom trajektu a smějeme se jako blbci. Zatím se smát můžeme, protože jsme schovaní pod střechou, což potrvá jen velmi krátce. Drobný déšť nás začal doprovázet hned jak jsme opustili loď. U obchodu, kde jako každý den, nakupujeme zásoby, už raději parkujeme pod stromem. Jakmile mizíme z obchodu, opatrně navrhuji ukrýt se před nepřízní počasí do kempu, pod střechu. Dnes bylo v plánu spaní na divoko, ale v tomhle počasí bych si to absolutně neužil. Jak řekl kdysi Karel: "Ty jsi hovno zálesák".  Trasu zkracujeme asi o 30km a končíme v kempu, kde je na recepci stará Italka. Je to jediný kemp, kde po nás nechtěli ani čárku. Žádné číslo, podpis, nebo jméno. Klíč od chatky se prostě vyměnil za peníze a bydlelo se. V chatce vedle bydlel starý Nor, který cestoval na Goldwingu. Nikdy mě tahle motorka nepřestane překvapovat. Tentokrát mi kroucení hlavy způsobil gril, který si děda vezl v jednom z kufrů. Večer krátká prochajda po kempu a dobou.

Den 8

13.8.2022 - 267km

Začínám zjišťovat, že se mi celá dovolená slévá v jednu vzpomínku, ve které nejsem schopen rozlišovat dny. Musím se podívat do mapy a na fotky, abych si vzpomněl na detaily. Na cestě už jsme přes týden a máme najeto přes 2000 kilometrů.

Davidovi říkám, že když jsem ve 4 ráno opouštěl vyhřátou postel, abych ulevil plnému měchýři, kolega s Goldwingem byl už pryč. Jak sakra může někdo vstávat ve čtyři ráno, aby sednul na motorku v pěti stupních?! No asi proto, aby najel těch 700km, o kterých mi dědula předchozí večer vyprávěl. Údajně je to jeho průměrná vzdálenost ujetá denně. Další lekci z efektivního využívání času nám udělila skupina Italských motorkářů, kteří do kempu přijeli skoro za tmy a odjížděli když my jsme s Davidem sotva lezli z postelí. Byl to ten typ motorkářů, který nosí džínové vesty a kožené bundy. Všechno obšité nespočtem nášivek všemožných významů. Občas někde poloodkrytý německý válečný (železný) kříž, o jehož významu pro konkrétního jedince si našinec nemůže myslet nic dobrého. No a tihle borci sedí na naleštěných cestovních motorkách, namísto chopperů, které by k jejich vzhledu pasovali nejlépe.

Italsko-norský kemp opouštíme po ranní sprše. Je sice bez deště, silnice jsou oschlé, ale nad hlavou opět visí vrstva oblačnosti. Ještě než přijíždíme na dopolední kávu, na jedné ze silnic narážíme na stádo koz. Skupina umečenců zastavila provoz. Naštěstí se na silnici objevili v místě, kam bylo z dálky vidět a všichni jsme stihli bezpečně zastavit. A zase ta norská morálka v praxi. Myslíte, že někdo na ta zvířata zatroubil? Ne, ani jedno jedné houknutí, nebo gesto od kohokoliv v té koloně, jsem nezaznamenal. Kozy za pár minut silnici překonaly a šly si po svém. Kolona se klidně rozjela. Pokračujeme na naší první zastávku třináctého dne - kavárnu. Všichni hosté jsou zalezlí v teple uvnitř, my si bereme kávu ven, na prázdnou zahrádku.

Mimochodem, dnes zjišťuji, že kamera, kterou vozím na helmě, už 3 dny natáčí nepoužitelný materiál. Čočka se v chladném a hlavně vlhkém prostředí mlží a obraz je jenom jedna zastřená šmouha. Tohle zjištění nejen, že mě vyloženě nasralo, ale taky poslalo kameru na zbytek cesty na dno kufru, odkud jsem jí vytáhl až v Praze.

Promiňte mi moji neustálou potřebu popisovat počasí, ale pokud jedete na motorce, je počasí prostě blíž a vliv na naše konání má zásadní. Takže, stále sucho a objevuje se nám nad hlavou i modrá barva. Tu jsme 3 dny neviděli. Další trajekt. Na některých lodích se neplatilo a personál tvrdil, že pošlou fakturu. Zatím ticho po pěšině.

Přijíždíme do Bergenu, dnešní jediné naplánované atrakci. Máme zastavit na jednom místě a pěšky obejít dvě, možná tři vyhlídky. Mapy.cz se v Bergenu ale moc nepředvádějí já bloudím hned za pár křižovatek po příjezdu do centra. Kašlu na bloudění a zastavuji ve slepé ulici, odkud si vyšlápneme k vyhlídce. Teď už je azuro. Teď, když potřebujeme jít pěšky, se slunce opírá do černých kombinéz. No jasně, ani teď nejsem s počasím spokojený - normální stav. Dostáváme se na vyhlídku kvalitou na hony vzdálenou od očekávání. Město pěkné, ale přelidněné. Je sobota a přístavní promenáda je přeplněná lidmi. Restaurace vedle restaurace. Po lavičkách posedávají následovnice "batikovaného cykloteroru" (výraz vypůjčen od neznámého autora), tedy dívky studentského věku s knihou, jízdním kolem a trikem domácí výroby. Ty volnějších mravů pak s jointem, pivem, nebo cigaretkou vlastnoručně ubalenou. Chvíli se kocháme nevalným výhledem a vracíme se k motorkám. David mě překvapil, když si zrovna teď vzpomněl na napínání řetězu. Vlastně nejde o to kdy, ale kde. Stojíme v kopci, na kraji dlážděné silnice v mělkém odvodňovacím kanálku a David napíná řetěz. No co, jak je pánova ctěná libost.
Tak a tím veškerá sranda osmého dne končí. Večer máme spát v kempu u moře a itinerář jasně říká, že David loví večeři. Nejenom, že David žádnou večeři neulovil, ale neměl k tomu ani příležitost. Nejprve, před příjezdem do kempu se mi podařilo minout naplánovaný obchod. To jsem zjistil celkem záhy a nepovažoval jsem to za zásadní problém. Obchodů je tu přece dost a může nám být jedno ve kterém si nakoupíme. Jenomže aniž bychom to věděli, sváděli jsme nerovný boj s časem. Přibližně v 19 hodin zastavujeme u obchodu náhodně vybraného. S úsměvem vcházíme dovnitř a vybíráme standardní sortiment včetně plechovek piva. K pokladně se dostávám jako první. Za kasou sedí sympaťák kolem dvaceti let se zrzavými kudrnatými vlasy, vyhublé a vysoké postavy. Markuje jídlo a jakmile k němu po páse doputuje pivo, s vážným výrazem a norským proslovem ho uklízí pod pult. Nechápavě ho pozoruji a ptám se co to právě dělá s mou večerní pohodou? Klučina mi s úsměvem sděluje, že je sobota a to v Norsku znamená konec prodeje alkoholických nápojů v 18 hodin. Na sucho polykám, protože se obávám o zdraví svého parťáka. Tuhle zprávu by David nemusel unést. Je férové zmínit, že študák za kasou měl snahu nám vše vysvětlit. Údajně mají největší procento alkoholiků v Evropě a i přes to, že on sám významu omezení nerozumí, protože každý se může libovolným množstvím alkoholu zásobit dopředu, nemůže nám pochopitelně pomoci. Jediné co je z alkoholového sortimentu dostupné i nyní, ji pivo s obsahem alkoholu do 2%. Říkám mu, že to je zbytečné pít a čekám u pokladny na Davida, abych mu opatrně sdělil, že náš večer je v troskách. S kroucením hlavy odcházíme a s vidinou nákupu následující den odjíždíme do kempu.

Jsme v kempu. Nikde žádná recepce. Ujímá se nás paní, která se škodolibým úsměvem vypráví, že tohle není komerční kemp, ale osada, kde mají místní karavany a mobilheimy. Výborně, opravdu se nám daří. Takže pivo nemáme a nemáme kde spát. Na norské poměry není moc pozdě, cca 20 hodin a to nám dává určitě 2.5 hodiny světla, abychom našli místo na spaní. Začíná naprosto neorganizované hledání nocoviště. Hledám kempy, ale všechny se mi zdají poměrně daleko. Zkoušíme tedy z mapy vytipovat místa vhodná na kempování nadivoko. Pár jich objíždíme, ale žádné není dobré. Buď se na místo ani nedostaneme kvůli závorám a zákazům vjezdu, nebo je prostě tak ošklivé a nehostinné, že tam nechceme noc trávit. Vzpomínám si například na štěrkovou plochu vedle silnice, kde jsme se rozhodovali celkem dlouho. Vlhké tmavé místo odkud jsme nakonec také zmizeli. Dostali jsme se i do malé vesničky na skalnatém pobřeží odkud bylo vidět na několik vhodných míst. Jenomže bychom museli motorky nechat bez dozoru a jít kus pěšky s celou výbavou na noc. Potkali jsme taky polskou dvojici otce a dceru. Tahle dvojka si vyrazila na svoji lehké KTM. Otce jsem hned začal zpovídat. Ukázalo se, že jsou z Polska a míst kde můžeme přespat, nám poradili hned několik. Už ani nevím proč, ale doporučení se nám nezdála a tak jsme všechny polské rady smetli ze stolu. Na závěr nám bylo nabídnuto přespání u nich a to jsme s díky také odmítli. No, a protože jsme si nenechali poradit, byli jsme v tom zase sami. Nakonec jsme se rozhodl, že se vrátíme na odpočívadlo, které jsme potkali před pár hodinami a vlastně jsme se kolem něj neustále točili. Už jsme si i vybírali místo na stany. A pak to David řekl: "Tady to dost žere". Tím je pochopitelně myšlen létající hmyz, který spustil na dva české motorkáře mohutný útok. Okřídlení brouci začali bez pardonu atakovat moji hlavu, jinde jsem byl zahalen. S telefonem v ruce jsem utekl opodál a volal do kempu, kterému jsme se doposud vyhýbali. S oblakem otravného insektu kolem hlavy domlouvám spaní. Hlas na druhém konci mi ležérně oznamuje ať si v kempu najdeme místo, a že zaplatíme zítra při odjezdu. Jsem uklidněný, máme flek na přespání. Po čtyřiceti minutách přijíždíme do kempu Skogtun. Míjíme recepci a několik karavanů. Lidé jsou vylezlí a vypadají, že se dobře baví. Nevidím žádnou ceduli, nebo rozcestník a tak intuitivně jedu tam, kam mi to přijde logické. Přijíždíme na malinkatý dvůr mezi rodinným domem a otevřenou garáží. Pes se rozštěkal a napružení obyvatelé domu na nás důrazně gestikulují, že tady teda určitě ne! Po krátkých zmatcích se dozvídáme kudy k louce pro stany. Ať se na mě nikdo nezlobí, jak si může někdo otevřít kemp ve svahu. Pohodlných míst na stany minimum. Strmá, hadovitá kamenitá cesta nás se Svobudkou táhne k moři. Zastavujeme až v levé klesavé zatáčce, která už je nad naše síly. David zapichuje bandita někomu přímo u stanu. Prostě není místo kam jinam. Versys je hned za ním. Bereme věci z motorek a stavíme stany v nejméně prudkém kopci. Popíjíme napůl jedno pivo, které mi zbylo a spíme na sjezdovce.

Den 9

14.8.2022 - 76km

Skvělé probuzení. Choulím se v plodové poloze u vchodu mého stanu. Tady se nedalo normálně spát. Sebemenší pohyb způsobil klouzání po karimatce. S Davidem se potkáváme před stany a začínáme sušit vybavení na spaní. Kolegova karimatka na sluníčku vypovídá službu a s hlasitým úpěním se na ní tvoří nepřehlédnutelný nádor velikosti házenkářského míče. Dnešní plán je jasný - odpočinek. Myslím, že to bylo hned ráno, kdy si David uvědomil, že v neděli je tady všechno zavřené. Asi tušíte co to znamená. Ani dnes si nekoupíme pivo a jíst musíme ze zásob. Naše dnešní požadavky byly jasné. Chceme chytat ryby a alespoň půl dne nesedět na motorce. Přesouváme se jen 70km po naší trase a vjíždíme do vytipovaného kempu. Slézám z motorky a mířím ke starší paní uklízející před sociálním zařízením. Ptám se, jestli je zde nějaká recepce. Dáma ukazuje na sebe. Ptám se: "Vy jste recepce?" Neusmála se ani náznakem a přímě se zeptala co chci. No tak asi tady chci bydlet, že jo! Pomyslel jsem si polonaštvaně. Ještě jsem si ověřil, že má kemp přístup k vodě a hurá, jde se bydlet.

Scházíme pod kemp, ke hladině fjordu. Dvě rybářská sezení proběhla ten den; odpolední a podvečerní. Skóre David nula, Honza 2x makrela. Na molu, ze kterého jsme chytali, se během dne prostřídalo několik lidí, včetně dvou plavců, rybářů i čumilů. Odpočinkový den - odškrtnuto!

Den 10

15.8.2022 - 287km

Desátý den je výjimečný hned z několika důvodů. Postupně se je zde pokusím popsat.

1. David objevil nový způsob dokumentace naší cesty. V levé ruce drží telefon a natáčí videa. Pravou rukou drží plyn a při zařazené dvojce je schopen takhle jet několik minut. Ptám se: "Jak řadíš?". "Neřadim, na dvojku to jede od dvaceti do sto dvaceti", odpovídá Svobudka. Díky tomuhle kaskadérování vzniklo několik povedených záběrů. Všechna videa jsou v galerii.


2. David mě dnes předjel! Ty bláááho! David, reklama na klid a rozvahu ztrácí trpělivost. Na začátku dne jedeme v několika kolonách. Probíhá údržba tunelů a přilehlých silnic. Tvoří se fronty, které sice ani mě nejsou příjemné, ale stále je čím se kochat, takže poslušně jedu v řadě pomalých aut. Najednou slyším jak David rozmotává Bandita a v levé serpentýně vztekle předjíždí kolonu. Vyjíždí klikatou silnicí na náhorní planinu, kde zpomaluje a já ho opět dojíždím. Později manévr okomentoval: "Tak na co mám motorku? Abych se táhnul za autama? Viděl jsi kam jsme pak přijeli? Taková krása a jeden kamion by nám to všem celý zkazil." A já ten jeho drobný vztek pochopil. Bylo to jedinkrát, kdy neakceptoval moje hlemýždí tempo.

3. Dnes jsme projeli nejdelší tunel za naší dovolenou. Jeho délka je 11150 metrů a název je téměř nevyslovitelný. Podívejte se na něj sami. Tunelů jsme dnes projeli vícero. Odhadem jsme v podzemí najeli 40-50 kilometrů. A jak jsem psal výše, několik tunelů bylo uzavřených, jinak bychom zavrtaní ve skalách byli ještě o to déle. Tunely těchto délek mají své vlastní klima. Záleží jen minimálně jaké počasí je za hranicí portálů. Některé mě překvapily jak drží teplo. Z deště a zimy pak bylo příjemné do tunelu vjet a chvíli osychat prouděním vzduchu. Většina podzemních tubusů je ale vlhkých a studených. Nedostatečné osvětlení pak jen přispívá k nehostinnému dojmu. Davidův Bandit navíc svítí kamsi doprava. Když jede levou zatáčkou, David nemá šanci vidět kam jede.

Mimo nestandardní skutečnosti proběhl den naprosto standardně. Při ranní kávě na terase naší prkenné haciendy se nad námi opět zatahuje. Tak super, po dvou dnech modré oblohy zpátky do zajetých, tedy mokrých kolejí. Takže co dál? No jasně, zastávka na kávu. Tentokrát mělo být kafíčko v přístavním kiosku v Norheimsundu. Z venčí se nezdá občerstvení funkční, takže jdu prozkoumat situaci. Kolem mě do dveří prochází chlapík v reflexním, námořním oblečení. Skrz dveře vidím šatnu námořníků a po kavárně ani památky. Ze šatny se vyřítil další námořník a já ho odchytávám. Kdybych si všiml rtěnky na jeho ústech dřív, nechal bych ho jen projít. No jo, ale už jsem ho oslovil a tak se s rozpačitým výrazem ptám kde si můžeme dát se Svobudkou kávu. Posílá nás do obchodního centra přes cestu. V prvním patře je příjemná kavárna. Hned naproti hračkářství, kam jsem šel omrknout dárky pro dcerku. Na rodinu už se netrpělivě těším, protože odloučení na dva týdny pro nás není úplně obvyklé. Trochu tuším, že jestli mě po příjezdu pozná manželka Ivetka, tak dcerka Sára určitě ne.

Další trajekt a pokračujeme krásnou krajinou. Mimo ty kilometry v kolonách u kyvadlových semaforů se jelo skvěle. Nedokážu asi popsat proč, ale krajina dnešního, desátého, dne mi byla prostě taková nejpříjemnější. Pestrá, ale zároveň soudržná. Viděli jsme všechno. Zasněžené vrcholky, lesy, kamenité planiny, jezera i skalní stěny vyrůstající ze země pár metrů od silnice. Nezapomínám ani na vodopády, jejichž divokost je tak samozřejmá.

Dnes mi také začala velice otravně hučet zadní pneumatika. Uprostřed je hodně sjetá a dává to nahlas najevo. Hluk utichá pouze v náklonu. Ta půjde z motorky hned jak se vrátíme domu. Ke konci dne se začíná obloha vyjasňovat a my se rozhodli toho využít. Budeme nocovat nadivoko. Hledání místa k přespání je znovu zdlouhavé a nudné. Nicméně se nám zadařilo a my táboříme v krásném remízku hned u vody. A i přes to, že zde panuje zákaz rozdělávání ohňů a rybolovu ve sladkých vodách, obojí s drobným potlačením svědomí porušujeme a večer si užíváme. Jo a abych nezapomněl, už zase máme pivo.

Den 11

16.8.2022 - 136km

Spíme na tom krásném místě a mě ve 4 ráno probouzí neignorovatelný tlak v měchýři. O pozornost se hlásí večerní piva. Vylézám ze stanu, už je světlo a na obloze, z poza skály se blýská. Sotva vlézám do stanu a spouští se déšť. Na předpověď se nedívám a jen nechávám kapky bušit do stanu. Mám to hodně rád, ten zvuk mě uklidňuje. Do toho občas blesk ze vzdálené bouřky a já tvrdě usínám. Kolem osmé ráno mě probouzí, jak David běduje. Venku stále prší a jak se ukázalo, můj souputník má ve stanu bez nadsázky potopu. Stan si postavil na nešťastném místě a textilní podlážka snadno propustila sloupec vody tvořící se na travnato-mechovém povrchu. Teď už se tedy na předpověď dívám a zjišťuji, že čekat na konec deště nemá význam. Jednak tady bude pršet celý den, ale hlavně je David komplet v mokrém a tady nic neusuší. Musíme se pohnout a zkusit dešti uniknout. Popojíždíme zhruba 10 kilometrů a schováváme se pod přístřešek u obchodu. Motorky parkujeme pod okap a my si sedáme ke stolu. Vaříme kávu a laborujeme co dál. Neustále prší a déšť chvílemi zesiluje. Původně jsme chtěli dojet do Kristiansandu, odkud jezdí trajekty do Dánska, a tam půl dne pobýt. Máme to jenom 136 kilometrů. Prostě bychom si udělali další poloviční den odpočinku. No ale sedíme u toho obchodu, koukáme na průtrže mračen, na motorky prší a morálka klesá, rozhodujeme se přeobjednat trajekt už na dnešek. Takže už dnes se dostaneme do Dánska. Přespíme a pak už jen dva dny po dálnici až domů. Vyhlídka neslavná, ale co v tom dešti máme dělat?!

Kousek před přístavem stavíme na čerpací stanici. Konečně přestalo pršet a zdá se, že tu dnes ani vůbec nepršelo. Všechno suché, ale déšť je nám v patách a my mu chceme ujet. David si šel na benzínku ulevit od tlačení střev a pobaveně venku vypraví jak naproti dveřím od záchodu má kancelář manažerka. Neradno nechávati oboje dveře otevřené. Snažím se do gumového válce vrátit pláštěnku. Jakmile válec otevřu vyteče z něj několik deci vody. Netuším jak je to možné, ale věci uvnitř jsou i tak suché. Voda se musela držet v nějakém záhybu, záhada.

Konečně jsme na palubě. Čeká nás asi tří hodinová plavba do Dánska. Na lodi je směs národů a mě baví je všechny pozorovat. I my jsme jistě určitou atrakcí. Sedíme na horní venkovní palubě a větráme nohy. Vysoké boty vyzuté a odložené v nepodezřelé vzdálenosti od lavičky. I tentokrát, my kreténi, zapomínáme na duty free shop a s naprostým záviděním pozorujeme, během přistávání lodi, jak si většina cestujících nosí kartony všemožných nápojů.

Jsme v Dánsku. Nákup kousek od kempu a jdeme bydlet. Najednou je všude spousta Čechů. Několik skupinek potkáváme už u recepce. Je to asi nejrušnější kemp jaký za cestu potkáváme. Jenom vystát frontu k paní recepční trvá určitě 15 minut. Prostě továrna na přespávání. Hirtshals je bránou do Skandinávie a frekvence turistů tomu odpovídá. Když vyřizuji náležitosti uvnitř recepce, k Davidovi se hlásí motorkář samotář. Takový trochu zanedbaný, vzhledem nedůvěryhodný borec. Nejspíš se chtěl kamarádit, ale to netušil s kým se potkal. Pravděpodobně už jenom s největším Davidovým zapřením přijaté potřesení rukou, muselo toho nomáda odradit od jakékoliv další interakce. Výborně Davide, máme klid. Večerní nálada dobrá. Před chatičkou popíjíme a jako vždy plkáme vtípky zemního humoru. Následující dva dny už jen po dálnici domů...

Den 12 a 13

17.-18.8.2022 - 1160km

O těchto dvou dnech není moc co psát. Jak asi tušíte, jedeme prostě s vylomeným zápěstím po dálnici. Nic než nuda. V helmě máme sluchátka a posloucháme co je komu po chuti. Od plné k prázdné nádrži, stále dokola. Dánsko, Německo, Česká republika. Těch skoro 1200km si dělíme do dvou dnů. Určitě existuje spousta motorkářů, kteří by tuhle vzdálenost zvládli za den, ale proč to dělat. My máme přespání v Německém Wittenburgu. Ubytovna obydlená pracanty z východu. Čisto, teplo a útulno, víc nepotřebujeme. Z těchto dvou dnů nemáme ani jednu fotku. Vlastně už jen oba vyhlížíme domov. Doprovázím Davida domů, tam se loučíme a já pokračuji ještě pár kilometru na Zličín. S mou drahou polovičkou sdílím polohu, takže mě nepřekvapuje když na mě rodina čeká před domem přesně ve chvíli, kdy přijíždím. Dcerka se ostýchá, neviděla mě dost dlouho na to, abych byl zase na pár minut cizí. Mám obrovskou radost, že je vidím a že jsme zase spolu. Kupodivu mi návrat zpět do reality nezabral moc času. Jindy se z cest vzpamatovávám třeba i den, vše mi přijde trochu divné, nezvyklé a změna prostřední mi zkrátka neprospívá. Tentokrát to bylo jiné. Zaplout zpět do domácího stereotypu mi netrvalo déle než lusknutí prstů. Jsem doma u mých nejdražších holek.

Závěr

Po loňském nepovedeném Rumunsku, jsem si potřeboval spravit chuť. To se povedlo vcelku náramně. V cestování na motorce jsem stále začátečník a proto i nepřízeň počasí dokáži vnímat jako pozitivní věc. Mohl jsem si vyzkoušet, že jezdit v zimě a dešti nemusí být tak hrozné jak si člověk představuje. Nejsme z cukru a když se dodrží pár základních pravidel, dá se i nepřízeň počasí přestát velmi důstojně a pohodlně. Celá cesta mě nabila motivací jezdit dlouhé trasy i v budoucnu. Vyzkoušel jsem si, že celá cesta lze naplánovat do nejmenšího detailu od počítače z obyváku. Všechno všecičko, včetně místa kde si dáme to zatracený kafe. A asi mi to tak vyhovuje, vědět co dnes budu dělat a kde budu spát. 

I když jsem chtěl aby nás jelo víc, nemůžu proti konečné skladbě jezdců (tedy nás dvou :-)) říct půl slova. Určitě by bylo fajn jet ve větší partě, ale s Davidem prostě nemám sebemenší rozepře. Naopak! Dokážeme si pěkně sednout i s tím zednicko-intelektuálním humorem. Nemohl jsem si přát na cestu nikoho lepšího. Děkuju Davide, že jsme mohli cestu absolvovat spolu a doufám, že i pro Tebe to byla pohodová cesta plná pozitivních zážitků.