Rumunsko 2021
...aneb jak se může posrat dovolená...
slova: 4804
znaky: 28710
věty: 512
čas čtení: 25 min
Úvod
Poprvé mám vyjet na motorce mimo republiku, poprvé mám absolvovat dovolenou na dvou kolech. Přifařil jsem se k partičce, kterou znám. Někoho z bandy znám dobře, jiné skoro vůbec. O všech ale můžu říct, že jsou moje krevní skupina. Pět motorek, šest lidí. Mad, Kris, David, Benjo, Kozel a já. (XT 660 X, Bandit 650 N, Tiger 800 XR, 990 Adventure R, Versys 650). To jen tak pro představu. Rád bych zmínil, že domluvit tuhle dovolenou v kontextu preferencí jednotlivých účastníků, bylo přinejmenším těžké a zdlouhavé. Všichni ze skupiny, kromě mojí maličkosti, jsou vyježdění motocestovatelé, kteří zvládli podobných výletů už vícero. Bohužel jsem propásnul posledních 10 let, kdy se jezdilo s nadšením pod stan, do bahna, do nepohodlí. Těchhle deset let si já teď, letos v Rumunsku, musím sám pro sebe dohnat. Naštěstí pro moje plány je tu Kozel a David, kteří od začátku podporují variantu volnější dovolené ve stanech a hlavně dál od republiky. K mé velké radosti se nechal přemluvit i zbytek účastníků, za což jsem nesmírně rád. Navíc si nemusím připadat, že vrážím klín do zaběhlé party. Teď už jen abych nezjistil, že mě tenhle způsob dovolené nebaví :-)
4 dny do odjezdu
Přípravy by měly vrcholit. Moc se tak neděje. Sice jsem byl dnes přezout motorku, ale to je zatím všechno co jsem z příprav udělal. Poslední dny totiž bojuju s nějakým nachlazením, nebo co to je. Samozřejmě jsem hned při prvních příznacích nemoci letěl na Covid test a ten byl negativní. Sžírá mě nějakej jinej sajrajt. Cítím se neskutečně slabě a momentálně si nedokážu představit, že mám ve středu odjet do Rumunska. Obavu o nedobré zdraví při odjezdu jsem sdělil Kozlovi, který jako správný parťák pár slovy podržel. Pokud nebudu v horečkách odjedu; navzdory celkové slabosti. Nejsem přece chcípák. Jízdu přizpůsobím situaci, vše se dá zvládnout. Pokud by se můj stav během dovolené zhoršoval, mám připravený nouzový plán v podobě přesunu do Prešova. Tam se u babičky rekreují moje dvě nejdražší holky. Myslím, že na to nedojde, ale je dobré mít plán B.
Přinesl jsem si domu všechny motokufry. Otevřené jsou na posteli a já s těží lovím v paměti co jsem si to chtěl všechno sbalit. Plán je do levého kufru nacpat nářadí, do pravého jídlo a věci na vaření. Topcase potom poslouží na oblečení. Do vaku na zadní sedadlo přijdou věci na kempování, stan, spacák, karimtka atd. Pozorně jsem poslouchal Kozlovy rady, co si všechno sbalit, dokonce od něj, jako specialisty na tabulky, mám seznam toho opravdu nejdůležitějšího. Naštěstí jsem zvyklý kempovat, takže extra rozdílné balení, než jaké mám naučené, to nebude. Navíc budou jen věci k motorce. Jediný drobný zádrhel může být s mým oblíbeným life saving vybavením - kempingovou skládací židlí. Zatím nevím kam jí k motorce připevním. Jídlo, pití, sprej na medvědy, stan, motorku. To všechno můžu zapomenout, ale ta židle prostě jede se mnou. Zítra sjedu na chalupu, kde si hodlám udělat výběr z nářadí, které chci vézt s sebou.
Den odjezdu
20 km
14.7.2021
Vypadá to, že den D je tady. Jsem trošku nervózní, ale kdo by nebyl. Kolem čtvrté hodiny odpolední nakládám všechno do auta a vyrážím přes celou Prahu pro motorku. U motorky zjišťuju, že kempingová židlička, na které tak lpím, není jak připevnit k motorce. Respektive, nejsem schopen to vymyslet. Vzdávám to a židli nechávám v autě, kurva.
Cesta na Hlavní nádraží, kde budeme nakládat motorky na vlak, není pro motorkáře moc příjemný zážitek. Zácpy, horko, smog. K vlaku přijíždím první, za mnou David a pak Kozel. To je půlka sestavy, která odjíždí o pár dní dříve. Zbytek dorazí později.
Při čekání na vagóny, na které máme motorky naložit, bedlivě pozorujeme počasí. Schyluje se ke slejváku. Překvapivě se během čekání zjevuje Mad, který za námi s druhou skupinou vyrazí za pár dní. Nese si deštník a je vybaven kurtou, kterou mi půjčuje na uchycení motorky. Při pohledu na moje vázací vybavení totiž kluci oněměli a vyvrátili oči v sloup. Nakládku stíháme jen o fous. Schovaní pod střechou na nástupišti sledujeme, jak se spouští provazy vody. Popíjíme a čekáme až bude vlak přistaven k peronu.
Po vstupu do vlaku se mě zmocňuje klaustrofobický pocit. Naše "kupé" rozhodně není dimenzováno pro tři motorkáře s hromadou bagáže, přilbami, smradlavými motohadrami a botami, které by uvítala většina anesteziologů. Po našem nastěhování v kupé přestala být vidět podlaha. Nevadí, jsme zabydleni a vyrážíme. Teď se zdá být ještě vše celkem v pořádku. První setkání s panem průvodčím nám jasně naznačilo, že je to ukecaný chlápek, který se nedá jen tak odbýt. O jeho hobby a zkušenostech z cest, jsme se dozvěděli ten večer víc než jsme chtěli. Popíjíme vlakovou Plzeň za 49,- a řítíme se vstříc Slovensku. Už si přesně nevzpomínám, kde jsme začali nabírat zpoždění ani jaké to zpoždění nakonec bylo, ale když řeknu 5 hodin tak jistě nebudu daleko od pravdy. Na vině byly bouřky, které kácely stromy kolem tratě. Nejdéle jsme čekali v Liptovském Hrádku, který průvodčí označoval za Poprad. S narůstajícím zpožděním se ve mě kumulovala neobyčejně silná touha z vlaku konečně vystoupit.
Den 2
50km
Konečně nás, nádražáci jedni blázniví, vykopli na košickém nádraží. Rychle sundáváme motorky z vagónů a připravujeme se na cestu. A ejhle. Tady se začala projevovat moje cestovatelská nezkušenost. U motorky jsem zjistil, že nemám peněženku. Běžně jí mám v tankvaku, a teď tam prostě nebyla. Kozel zkušeně rozděluje role. Jde se podívat do vagónu, kde už začíná svůj tanec úklidová četa v podobě zasloužilých padesátnic s přízvukem z Luníku. Já jdu hledat kancelář, kde by mi řekli jak v těchto případech postupovat. David hlídá motorky. Po několika minutách se bez úspěchu shledáváme zpět u motorek. Do vagónu se jdu ještě podívat sám. Peněženku nakonec nacházím, ale v takovém místě, že by člověk nevěřil. Musel jsem otočit vzhůru nohama celé kupé. Již zde se začal projevovat Davidův nekončící klid. Zatímco mě i Kozlovi situace trochu zkrabatila čelo, David byl stále s úsměvem na tváři připraven čelit výzvám.
No nic, stává se ze mě maskot výpravy, ale peněženku mám! Jelikož jsme vinou zpoždění přišli o půlden, rozhodli jsme se směrem k Rumunsku vyrazit až den následující. Skočili jsme na oběd s místní kámoškou Ankou a kámošem Luckou, kteří se mají rádi, proto tam jsou spolu.
Den 3
330km
Probouzím se a pamatuji si, jak Ivet říkám, že se na cestu vůbec necítím. Opět mi nebylo dobře, ale nadšení z cesty snad všechno přehluší, říkám si. Loučím se s rodinou a upaluju zpět do Košic, kde máme sraz před bytovkou u Anky. Kluci nakládají motorky, loučíme se s přáteli a hurá směr dobrodrůžo.
Po okreskách ukrajujeme první kilometry. V plánu je dnes zhruba 300km, První krátký offroad a spaní ve volné přírodě. Hranice do Rumunska překračujeme severozápadně od Satu Mare. Přechod proběhl bez potíží a relativně rychle, jen jsou všude kamiony, které všechno znepříjemňují.
Poprvé vidím rumunský venkov. Malebná stavení a na každém sloupu čapí hnízdo. Tažní koně nejsou výjimkou. Cesta pěkně utíká a naším cílem je vesnice Săpânța. Mají tam nějaký sranda hřbitov, tvrdí Kozel.
Zastavujeme tam a děláme pár fotek. Taky se v tento moment dozvídáme, že druhá část výpravy se rozhodla zůstat v Čechách. Důvod byla všechna ta opatření, která se mění jak se vrchnosti zachce. Štve nás to, ale co se dá dělat?
Hřbitov pěkný a teď už hurá mimo silnici. Opouštíme asfalt a já se ujímám vedení. Mám totiž jako jediný držák na mobil a zapnuté mapy.cz, které se na off navigaci hodí nejvíc. Na každé křižovatce čekám na kluky a určuji směr. Zdá se, že ani moje tempo nebude problém. Terén je rozmanitý a máme štěstí, že ve většině je suchý. Potkáváme stádo krav, které je roztažené přes celou šíři cesty. Pasáčci s tím nehodlají nic dělat a ležérně nám ukazují kudy stádo objet. Pokračuji dál a kluky v zrcátku ztrácím. Opouštím les a otevírá se nekonečný výhled na rumunské kopce. Blížím se k další křižovatce, kde opět hodlám počkat na kluky. Jenomže to by se nesměli objevit psi, kteří po mě šli jak slepice po flusu. Doteď nevím, jestli byli divocí, nebo od honáků, ale prohnali mě pořádně. Byli čtyři, různých velikostí a nepojmenovatelných ras. Namísto zastavení na křižovatce jsem otočil heftem a prchal. Musím přiznat, že nadledvinky zahájily mohutnou produkci adrenalinu z čehož pak asi plynulo moje zmatečné vyprávění celé situace mým spolucestovatelům. Odhadem po necelém kilometru to pejsánkové vzdali. Chvíli jsem stál na místě a pak se vydal zpět na křižovatku, kde jsem měl klukům ukázat cestu. Očekával jsem, že tam už oba budou a jen si řekneme kudy a tradá dál. Jenomže křižovatka zela prázdnotou. Usoudil jsem, že se kamarádi vydali druhou cestou, protože na křižovatku už dávno museli dojet. Takže i já se rozjel do druhého směru a začal kolegy nahánět. Velké bylo moje překvapení, když jsem místo dvou českých motorek našel maringotku s ospalým dřevorubcem sedícím na schodech. Sám se zpětně divím, že moje slova k tomuhle člověku byla "Do you speak english?". Pochopitelně se otázka své odpovědi nedočkala. Začal jsem tedy rukama nohama vysvětlovat, že hledám dva motorkáře a jestli tudy projeli. Kývání dřevorubcovy hlavy a gesto rukou ukazující do hloubi lesa mě přesvědčilo, že tomu tak je a oba čeští dobrodruzi tady svou stopu zanechali. Vyrazil jsem tedy směrem, který ukázal lesní dělník. No, asi po sto metrech cesta skončila. Hned jsem pochopil, že česko-rumunská komunikace utržila první šrám. Otáčím se a vracím se zpět na křižovatku. Kluci stále nikde. Začínám nabírat podezření, že se zbytek výpravy někde seknul a vracím se od křižovatky směrem původního příjezdu. Po pár vteřinách zastavuji a rozhlížím se. V tu chvíli zahlednu Davida jak sjíždí k oné omílané křižovatce. Konečně jsme se našli. Znovu to otáčím a jedu za klukama. Ptáte se, stejně jako moje drahá polovička, proč jsme si nezavolali? Nici un semnal!
Po kratičkém vysvětlování toho co se právě událo nám Kozel sděluje, že jsme kousíček od místa, kde budeme nocovat. Dojíždíme tam a Kozel uhýbá z polní cesty na louku. Neohroženě se vydávám za ním. Stejně neohroženě taky poprvé zahazuji Versyse. David rychle přispěchal a pomáhá mi motorku zvednout. Kozel se vynoří zpoza horizontu a gestikuluje, že tam to na spaní není. Vracíme se na cestu, z čehož mám já i David (oba na 17ti palcových, vyloženě terénních kolech) celkem radost. Místo na spaní nakonec nalézáme opodál. Kousek od cesty. Při překonávání příkopu k dosažení placu na stanování to pro změnu zahazuje Kozel. To už nám je jasné, že pro dnešek stačilo.
Ještě před rozbitím tábora probíhá nutné občerstvení. Opět začínáme sledovat počasí. Na horizontu se blýská. A ne zrovna málo. Já i David jsme v klidu. Stany stojí, pivo máme, ať klidně chčije. Kozel je ale očividně nervóza a situace ho tíží. Zbavujeme se odpadků a potravin, které by mohly přilákat nechtěnou zvěř. Něco věsíme opodál na strom, něco odkládáme na zem za cestu. Po pár desítkách minut se z nebe spouští pár kapek. Zalézáme do stanů.
V noci jsem toho moc nenaspal. Nejspíš podvědomé očekávání příchodu medvěda.
Den 4
120km
Probouzíme se do slunečného dne. Skvělou zprávou je, že medvěd nepřišel. Celou noc byly slyšet zvonce krav a štěkot honáckých psů. Snídáme, balíme a vyrážíme. Máme před sebou 24km offroadění. To, že tyhle kilometry pojedeme 5 hodin jsme netušili. Terén byl sice na mém maximu sjízdnosti, ale tohle maximum se cestou rychle posouvalo. Povrch je kamenito-hlinitý, nespočet louží nám poskytuje i dostatek brodů. Postupujeme pomalu, ale postupujeme. Odhadem po deseti kilometrech znovu zahazuju Versyse. Tentokrát ho opírám o padlý kmen a shluk kořenů. David znovu pomáhá motorku zvednout. Ihned po tom co byla Kawa opět ve své přirozené poloze, tedy vertikální, si všímám, že mám otevřený tankvak. Do píče, chybí telefon. No tak to jsem se zase vyznamenal. Od poslední zastávky, kde jsme odpočívali a kde jsem pravděpodobně zapomněl tankvak zavřít, uběhly dobré dva kilometry. Takže dva tisíce možných metrů, kde se válí můj telefon. Po tom co jsem v Košicích hledal peněženku, jsem teď způsobil, že jedeme po rumunské divočině hledat telefon. Skvělá práce Honzíku, jsi debil. Vydáváme se tedy zpět. Cítím se jako naprostý kretén a ani v nejmenším nedoufám, že se telefon objeví. Víc štěstí než rozumu jsem měl ten den. Kozel totiž po projetí asi desetimetrové louže telefon nachází. Nemám slov. Raději nic nekomentuji, jen děkuji Kozlovi. Zarývám si do hlavy postup před každým odjezdem. Telefon, peněženka, zavřít tankvak, jedem! Tohle pak bez výjimky kontroluji po zbytek cesty.
Otáčíme zpět do správného směru. Vracíme se do pomalého tempa a prokousáváme se terénem, který se co chvíli mění. Kozel nás informuje, že možná bude mít problém s benzínem. Všichni pak víme, že budeme mít problém i s pitnou vodou.
Přijíždíme k místu, kde přes cestu teče potok a povrch je silně rozbahněný. Jsme v hlubokém lese. Na první dobrou se zdá další cesta nesjízdná. Kozel na KTM by projel bez větších potíží, ale já s Davidem už tak jasní nejsme. Postupně se každý jde podívat na cestu pěšky. Každý si jí sám pro sebe hodnotí. Nejdéle hodnotil a zkoumal David. Zatímco já už filtruju vodu z potoku, aby bylo co pít; společně s kozlem nám přestává být do zpěvu. Musí padnout rozhodnutí. Varianty jsou pouze dvě. Zkusit těžký úsek překonat, nebo se vrátit stejnou cestou zpět. O té totiž víme, že jí projedeme i když by návrat trval dalších 4-5 hodin. Zkoušet jiné trasy nemá význam, na což Kozel kladl důraz a měl pravdu. Vrací se David a opět s úsměvem na tváři a s klidem detailně popisuje jaký terén nás čeká. Rozhodujeme se pokračovat a největší zásluhu na tom má právě David.
Vyjíždíme jeden svah s velkými kameny. Versys pode mnou tancuje, Už dávno jsem sundal nohy ze stupaček a používám je stejně jako děcko používá stabilizační kolečka. Tady se nejede na krásu, tady se jede aby se projelo. Následuje další výjezd, tentokrát hlinitý, naštěstí suchý. Po něm už by to mělo být snadnější. Jasně si vzpomínám jak David mluví o vyjeté koleji vlevo. Směruju tam motorku a hurá, nejhorší máme za sebou.
Dál už terén není tak hrozný. I přes to se mi daří v jednom kamenitém sjezdu zahodit motorku potřetí. David opět pomáhá Versyse zvednout a já ho jmenuji mým hlavním zvedačem. Moc ho to nepobavilo. Po úmorných hodinách v terénu se dostáváme zpět na silnici přibližně v těchto místech. Jsem překvapený, jakou mám najednou na asfaltu jistotu. O několik řádů jinde, než když jsme asfalt opouštěli. Zvláštní a asi i nebezpečně falešný pocit.
30km k první benzínce v Baia Mare. Stavíme, kupujeme drahocennou vodu a tankujeme. Chvíli odpočíváme, máme na to kurva nárok. Kdybych věděl, jak skvělé zatáčky nás za chvilku čekají, měl bych nutkání odpočinek zkrátit. Vyrážíme totiž na Pasul Gutâi, průsmyk kam vedou ty nejúžasnější vracáky, který jsem kdy jel. Skvělý asfalt a 11km ultimátního mazání poserproužků. Vede Kozel a troufne si předjíždět i v místech kde já se neodvážím. Na Kozlovu KTM mojí Kawě chybí 48 koní a tady je to sakra znát. Občas proto zůstávám chvilku viset za autem, které Kozel přeletí jak Thorovo kladivo. I přes frustraci z nedostatku výkonu si to neuvěřitelně užívám. Užívám si to tak, že zapomínám hlídat Davida, který jede za mnou. Vyjíždím na vrchol, kde už je zaparkovaný Kozlovsky a mávajíc o sobě dává vědět. Kdyby párkrát nezatleskal, tak jsem ve všem tom nadšení jenom projel kolem. Po několika minutách se vydávám zpět dolů, protože David se neukazuje. Žádné drama se naštěstí neděje a Bandita s Davidem potkávám po pár sekundách. Ten nám následně vypráví, že to v půlce kopce otočil. Došel totiž k závěru, že kdybychom tudy jeli, tak nás už dávno dohnal. Mno, tak asi ne Davčo :-)
Po přejezdu Pasul Gutâi nás čeká už jen 50km. Cílem je sprcha, postel, jídlo a pivo. Po pár nezdařených pokusech v plných, nebo naopak zavřených pensionech, přijíždíme do ubytování Pensiunea Todorica Sergiu. Pension se dá jen doporučit. Skvělé jídlo, vřelá paní domácí, se kterou se domluvíte anglicky a v neposlední řadě čisto venku i uvnitř.
Paní domácí byla dokonce ochotna nám uprostřed večera zajet do večerky pro pivo, což jsme velice ocenili, protože jsme měli slinu. Jak večeře, tak snídaně se náramně povedly a my byli během celého pobytu syti a spokojeni.
Den 5
240 km
Loučíme se s paní domácí a opouštíme pension. Prvním dnešním cílem je offroad poblíž Borsy. Než se na místo dostaneme neděje se nic zásadního. Vesnice za vesnicí a tomu přizpůsobené pomalé tempo. Projíždíme ruinami průmyslové zóny a pomalu po šotolině opouštíme civilizaci. Jako poslední auto potkáváme zaparkované strážce zákona. Nejsem si jistý jestli tudy vůbec můžeme jet, a proto ze stupaček navazuji oční kontakt s jedním z policistů a zřetelně přikyvuji hlavou. Kývnutí mi oplácí celá posádka a já to beru jako povolení k vjezdu.
Cesty se s ubíhajícími kilometry zhoršují a já mám zanedlouho pocit, že jedeme korytem potoka. Velké kameny a místy proudy vody tekoucí cestou mě o tomhle faktu přesvědčují. Kozel je na svém Advánčru relativně v pohodě. Já Versyse přemlouvám ať se tváří jako enduro, nedělá zagorky a že to nějak zvládneme. Ovšem David na svém Banditu je v tomhle prostředí opravdový úkaz z kategorie blízkého setkání. Charakteristický zvuk čtyřválcového motoru, který jsme zvyklí slýchat vytočený na silnicích všech tříd, si najedou brumlá uprostřed rumunských lesů. K tomu silniční pneumatiky bez špetky terénních ambicí a jezdec s klidem švýcarského bernardýna. Vždy mi tahle kombinace vykouzlila úsměv na tváři. Stavíme na kraťoučký odpočinek v levotočivé serpentýně. Z dáli slyšíme cosi přijíždět. Ze zatáčky pod námi se noří místní terénní vehikl. Projíždí a opět, tak jak máme již naučené, se zdravíme. Někdo kývnutím hlavy, někdo mávnutím. Tahle drobnost je pro mě velmi důležitá. Zatím vždy všichni pozdrav vrátili, což značí určitou sounáležitost. A právě tahle sounáležitost mi zvedá pocit bezpečí. Jestli totiž budu za další zatáčkou rejt držkou v zemi, nebo motorka vypoví službu, určitě si snáz řeknu o pomoc u lidí, se kterými jsem se aspoň pozdravil. Asi to zní dost účelově, ale blbec co vyrostl v paneláku a vzal do ruky vrtačku poprvé ve třiadvaceti letech, se najednou ocitá v rumunské polodivočině. Takže chápeme :-)
Krokem si to sereme dál. Mimo očekávání se dostáváme na naprosto úžasné šotoliny. Tohle je přesně to co mě neskutečně baví. Ve stupačkách, v závratné rychlosti 60 km/h a připadám si jako Barreda Bort. V helmě se mi ukrývá rohlík od ucha k uchu. Různě se předjíždíme, zastavujeme, navzájem se fotíme i natáčíme, ostatně tak jako celou cestu. Na chvíli stavíme hned u cesty, ve stínu. Svačíme a připravujeme se na návrat na silnici.
Vjíždíme zpět na asfalt a nabíráme směr Vatra Dornei, kam to máme zhruba 60km. Před městem zastavujeme na benzince a probíhá nezbytné občerstvení. Motorky dostávají péči v podobě mazání řetězů. Pokračujeme dál, ještě stovka po okreskách, které moc zábavy nenabízejí. Dnes je v plánu spát v kempu. Při jedné z mnoha "porad s jezdci", jak naše rozjímání nad mapou Kozel s oblibou nazývá, jsme vybrali na nocování místo poblíž národního parku Ceahlău, kde se to kempy jenom hemží. Na první dobrou přijíždíme ke kempu Ursulet. Křižovatka pod kempem nevzbuzuje důvěry ani co by se za nehet vešlo. Neudržovaná cesta s cedulí odkazující na kemp, která pamatuje Husáka na hradě. O to větší bylo naše překvapení po příjezdu do kempu. Ještě jsme ani neslezli z motorek a už u nás byl chlapík z recepce. Představil se a plynulou angličtinou začal vysvětlovat kde co a jak. Rozbalili jsme stany a všechny ty kraviny co se v kempech rozbalují. Sprcha, jídlo a hurá na pivo. Borec měl i nachlazený půllitry, úplný sen. Dokonce nás na první rundu pozval. Snažil se do nás nalít i panáky, ale s tím moc nepochodil. Seděli jsme na zahrádce dlouho po zavíračce a brali si pivo ze zhasnuté lednice. Za to jsem se šel ráno se sklopenou hlavou omluvit, ale prošlo to hladce. Vsadil bych se, že jsme nebyli první ani poslední žíznivý idioti. Ten večer se probralo moře závažných témat, na které jsme jen zřídka nacházeli stejný názor. A to je na téhle partě jedno z toho skvělého. Můžeme se sebou 100x nesouhlasit, ale nic se nemění. Je to Tvůj názor, já s ním nesouhlasím, ale respektuji ho a zítra ti zase pomůžu zvednout mašinu. Takhle to funguje!
Den 6
140 km
Tenhle den je v obrazové mlze. Kromě fotky pensionu, kde jsme se večer ubytovali, nemáme ze šestého dne jedinou fotku. Byli jsme trochu pod tlakem. Pokud si správně pamatuji, tak jsme k odpoledni hodně řešili déšť, který nás měl večer a následující dny otravovat. Za zmínku jistě stojí soutěska Bicaz, kterou jsme projížděli. Silnice z obou stran obklopená skalními masivy několik desítek metrů vysokými. Turistická destinace jako víno. Soutěska vede přímo k Lacu Roșu, jezeru, které je také obsypáno turisty. Autobusy, auta, chodci. Těžko najít místo k zaparkování, ani nezastavujeme, tohle není pro nás.
Po pár kilometrech zastavujeme na svačinu a odpočinek. Máme výhled na Oxygen caffe a dva kluky co v zatáčce prodávají borůvky. Sedím, čumím a přijdu si unaveně. Zatím tomu nepřikládám zvláštní váhu, ale to netuším jaký mordor mě čeká večer.
Už si nevzpomínám kam až jsme chtěli dojet. Nakonec jsme ale zakotvili v Praidu v pensionu Sebelin. Kozel ho doporučil a udělal dobře. Po příjezdu k pensionu jdu zařídit ubytování. Člobrda na recepci nám přiděluje pokoj č. 4. Vybaluju se, převlíkám a už tuším, že je zle. Teplota mi letí nahoru a já se v zimnici choulím pod peřinou na rozkládacím gauči. Kluci jdou do hospody na jídlo a já si k zimnici přidávám parádní průjem. Mobilem kolegy prosím ať mi přinesou něco k jídlu. Je to zapeklitá situace. Jestli se personál dozví, že mají na baráku někoho kdo sere jak prokoplej nádražák a je v horečkách, tak šťastný nebudou. A kdo ví, jestli by nesáhli i k razantnějším krokům. Corona vnímání a zacházení s takovými situacemi úplně převrátila. No nic, na pokoji se mi objevuje cesar salát. Párkrát do něj ďobnu a zjišťuju, že nejsem schopný pozřít téměř nic. Snažím se hodně pít, ale po několika hodinách neustálého chození na záchod už i voda prochází, jen trochu obarvená, ven.
V tuhle dobu už i David dávno hlásil bolesti břicha. Bez nadsázky by se dalo říct, že zatímco Kozel spal, s Davidem jsem si v noci podávali dveře od záchodu. Spánek a za 30 minut znovu na záchod. Takhle celou noc. V jednu chvíli mě probouzí mokrej flek na trenkách. Paráda, tak jsme se připosral. Trenky letí do koše a já do sprchy.
Den 7
0 km
Dožívám se rána a moje prdel musela vypadat asi takhle. David v noci taky dostal zimnici. Nejsme ale schopni zjistit z čeho tuhle parádu máme. Předchozí den jsme totiž nejedli ani nepili nic společně. Poslední co jsme požili dohromady bylo pivo v kempu předchozí noc. Začíná být jasné, že dnes nikam nepojedeme. Kozel jde prodloužit pobyt. K našemu překvapení se musíme přesunout o patro výše. Náš pokoj má někdo zabookovaný.
Do oběda stále lítám na záchod a mám horečku. Po obědě průjem ustává a já se pokouším v hospodě dělat, že mi nic není a pojídám kuřecí vývar a suchou rýži. Ryze nenápadná objednávka. Něco do sebe soukám a ordinuji si léčbu endiaronem a paralenem. Naštěstí David nevypadá tak zle a i když mu srajda trvá déle, celkově se zdá pokračování schopný. Cítím se pod psa a vím, že tohle za den, nebo dva nevyležím. Na to se dost dobře znám. Tohle bude na delší lokte. .
Takže začínám spřádat plány jak se dostat do Prešova - za rodinou. Tam bych si odpočinul 3 dny a následně se s klukama vrátil autovlakem do Prahy. Nejhorší na tomhle plánu vlastně bylo říct Kozlovi s Davidem, že to dál nezvládnu. Opatrně jsem naznačil, že to z pensionu hned ráno napálím přímo na Slovensko. V podstatě to ani moc zásadní diskusi nevyvolalo. Bylo ovšem zřetelně cítit, že se tenhle plán nikomu nelíbí.
Koukám do mapy a na předpověď počasí. Do Prešova je to 616km, 8:15h a minimálně první hodinu mi bude pršet, tedy pokud vyjedu v 8. Risknu to. Vím, že na hotelu se nevyležím ani kdybych tam strávil celý zbytek dovolené.
Den 8
616 km
Ráno vstávám před osmou. Mlčky se s přihlížením kluků balím. Rozloučení proběhlo stručně. Bylo vidět, že můj odjezd nikoho netěší. V nepromoku sedám na motorku a modlím se, ať se neposeru hned na prvním výmolu. Stavím po cca osmi kilometrech na téhle benzínce. Tankuju do plna, kupuju dvě obložené housky a hromadu coly, která mi dělá na žaludek dobře. Taky do sebe kopu dva ibuprofeny, protože cítím jak mi zase začíná být blbě a teplota leze nahoru. Určitě to nebyla správná medikace, ale pomohlo mi to přežít den v sedle. Poprvé za celou cestu nasazuju sluchátka - další nedocenitelná věc na tokové přesuny. Čeká mě přes 8 hodin relativně rychlé jízdy a sluchátka spolehlivě odizolují nežádoucí hluky. K tomu spousta muziky a hned se jede lépe.
Někde kolem Orodei znovu tankuji plnou nádrž. Snažím se utratit co nejvíce rumunské hotovosti. Po krátkém zdržení na rumunsko-maďarské hranici si to pálím dál a jsem už dávno za půlkou cesty. Ale ne, teď ne! Začíná se mi chtít. Hodně! Ani nestíhám prohledat navigaci kde bude nejbližší benzínka. Zastavuju v odstavném pruhu tak, že se mi zvedá zadní kolo. Kopu policajta, motorka chcípá jen díky tomu, že je zařazeno. Z tankvaku rozklepaně vytahuji toaleťák a doslova skáču za svodila. Naštěstí je dálnice v tomhle místě vyvýšená takže mi je dopřáno i trochu soukromí. Dokud neprojede patrový autobus.
Dobrý, situaci se podařilo zachránit a Honzík má suché trencle. Znovu jsem kvůli záchodu stavěl už jen preventivně a to až na Slovensku.
Přijíždím do Prešova. Dům je prázdný. Všichni jsou po návštěvách. Dávám si sprchu a v horečce ulehám na gauč k televizi. Jsem úplně vyčerpaný, dehydrovaný, ale dojel jsem.
Den 9 a 10
0 km
Oba tyhle dny se mi potvrdilo, že jsem udělal dobře. Pokračovat v cestě po Rumunsku v takovém stavu by bylo, když nic jiného, tak nepohodlné. Neužil bych si to. Stále jsem velmi slabý, odpoledne mám teploty a v noci propotím i matraci.
Snažím se moc nesledovat fotky, které kluci uploadují do alba. Vidím totiž o co jsem přišel. O ty hlavní atrakce Rumunska. Transfagaras a Transalpinu. Strašně mě to mrzí, ale jak jsem psal výše. Raději se tam někdy vrátím, než tam být za těchto okolností.
Měl jsem v plánu při cestě z Rumunska v Prešově požádat přítelkyni o ruku. Udělal jsem to tedy o pár dní dřív a naštěstí úspěšně.
Den 11
50 km
Je sobota 24.7. a večer odjíždíme autovlakem z Košic zpět do Prahy. Cítím se trochu lepe. Tchýniným autem odvážím odpoledne rodinu na svatbu do centra Prešova. Za pár hodin měním auto za motorku a vyrážím na Košické nádraží. Nakládáme mašiny. Stačí abych se ohnul a hned jsem úplně promočený. Tělo stále nefunguje správně.
Na nádraží nás přichází vyprovodit Anka s Luckou, naši fellas :-) Jdeme s nimi ještě na jedno pivo do tamní nádražky.
Skáčeme na vlak a řítíme se vstříc České republice. I tentokrát si dáváme pár piv. Jak jsem později zjistil, alkohol byl asi to nejhorší, co jsem do sebe mohl ten večer vpravit.
Cestou rovnáme dluhy z cest a hurá na kutě.
Den 12
20 km 25.7.2021
Vlak má opět asi 2.5h zpoždění. Už se ničemu nedivíme. Mlčky čekáme, jestli někdy dojedeme. Po vystoupení se přesouváme k rampě, kde se skládají vozidla. Už si nevzpomínám jak dlouho jsme na motorky čekali, ale odhaduji přes hodinu.
Konečně jsou motorky dole. Loučíme se a každý už svým směrem.
Díky kluci, s Vámi pojedu kdykoliv a kamkoliv znovu.
Závěr
Dnes, když dopisuji tyhle řádky, je 10.8. a já mám za sebou 5 odběrů krve a jeden odběr plazmy. Dodržuji jaterní dietu a čeká mě minimálně dalších 14 dní neschopnosti. Diagnóza se jmenuje CMV. Většina populace je tím promořena a má protilátky, já ne a vyřadilo mě to zhruba na 5 týdnů.
Rumunsko je pro motorkáře skvělá destinace. Rozhodně mám v plánu se tam podívat znovu a projet Transfagaras a Transalpinu.
Jako první kontakt s motocestováním nebyl tenhle počin nejšťastnější, ale dokud zdraví drželo, bavil jsem se náramně. Už nyní plánuji co upravit na motorce a kam se vydat v roce 2022.
A ještě jednou OBROVSKÉ DÍKY Davidovi a Kozlovi, kteří snášeli moje ztráty peněženek a telefonů, pokaděnej záchod a tak prostě všechno. Budu rád, když spolu ještě někdy vyrazíme.
