Čepice

Vždy jsem malinko tíhnul k jakémusi oBRANDovávání sebe samotného za předpokladu, že mi ona značka přináší radost a zábavu. Triko, mikina, nebo čepice s nápisem či logem toho, co máme rádi, mi prostě dává smysl. Navíc to často usnadní identifikaci. Například, když se potká, třeba na baru, fanoušek Sparty s fanouškem Baníku, a oba mají dresy svých klubů, nemusejí si procházet zbytečným verbálním seznamováním. Prostě si po čuni dají hned. Loga metalových kapel na zádech kožených bund vlasáčů středního věku, i nápisy luxusních značek na kabelkách přelíčených slečen, mají za úkol vlastně totéž. Ukázat okolí kam chce jedinec zapadat. No a i já, čas od času zatoužím po téhle drobné extroverzi. Pokud jste četli některé z vyprávění "Na motorce", jistě víte, že zadnici si vozím na stroji japonské výroby - Kawasaki. Když jsem projížděl internety, abych se podíval, jaká je nabídka kšiltovek s logem právě téhle značky, nenašel jsem nic vyhovujícího. Většina oblečení od motocyklových výrobců je přeplácaných designů a křiklavých barev. Uchýlil jsem se tedy k návštěvě jednoho z těch webů, kde si můžete oblečení navrhnout sami. Takže obyčejná černá čepice s bílým nápisem Kawasaki a pojď mi. Za týden to bylo doma a i když kvalita zpracování nebyla valná, kšiltovku jsem nosil. Později mi tedy kdosi řekl, že když mě v ní viděl dal by mi korunu, což mě trochu urazilo. Ale tady to má být o vlacích, že ano...

Letní večer, skoro už noc :-) Šero padalo na Prahu, pouliční světla sotva svítila. Stojím s motorovou jednotkou 814.2 na pražském vršovickém nádraží a čekám na návěst dovolující jízdu vlaku. Další zastávka bude Praha - Kačerov. Ve Vršovicích je od započetí rekonstrukce nádraží snížená rychlost na 40km/h. Rekonstrukce je dávno hotová, ale my stále jezdíme čtyřicítkou. Tak trochu z legrace už nikdo nedoufáme, že to bude někdy jinak. Po postavení vlakové cesty, rozsvícení té správné návěsti a po všech úkonech dopravce před odjezdem (trocha železničářské frazeologie, kterou Vás nebudu dlouho otravovat) se konečně rozjíždíme. Nesvižná akcelerace dovolí Regínce zrychlit na 40km/h ještě v obvodu stanice. Jednou písknu abych varoval kolegy na služebním přechodu a to už nám po levé straně ubíhá vršovické lokomotivní depo. V tomto místě končí pomalá čtyřicítka a může se zrychlovat na traťovou osmdesátku, což je pro některé konkrétní mašinky nedosažitelná rychlost. Nepostřehnutelným tempem tedy zrychlujeme a já v dálce zahlédnu cosi jako siluetu postavy. Rozsvěcím dálková světla, ale výhled se mi nelepší. Připravuji si ruku na ovladač brzdy a zrak soustředím do dálky. No to víte, že se tam někdo prochází kolejištěm. To jsem zjistil hned jak se konec světelných kuželů od reflektorů zapíchnul komusi do zad. Černá bunda, černé kalhoty a polibte mi prdel, tady jdu já. Kdyby jen lidé tušili, jak špatně můžou být za takových podmínek vidět. Zavádím rychločinné brzdění a nohou dupu na lokomotivní houkačku. Turistu to bleskurychle vyvádí z vycházkové nálady a uskakuje nalevo od kolejiště. Naštěstí se mi daří vlak ještě před zastavením odbrzdit a znovu zrychlujeme zhruba z dvacetikilometrové rychlosti. Asi tušíte, co si strojvedoucí v těchto chvílích, a nebývá jich málo, neodpouští. Je léto, takže okna mám stažená a rychlostí nakopnutého lenochoda se přesouvám do okna, abych postavu v černém řádně poučil o zákazu vstupu do kolejiště. No ale na sáhodlouhé školení tu není prostor ani čas. Poučení musí být úderné a stručné. "Vomrzel tě život ty debileee?", křičím z okna doufajíc v omluvné zvednutí ruky. Pachatel jen pokrčil ramena a čekal až projedu. A pak se to stalo. Moje zánovní, na zakázku vyrobená čepice Kawasaki nabrala turbulentní proud vzduchu pod kšilt a odporoučela se mi z hlavy. Spadla pár metrů od toho hazardéra. Asi nebylo mnoho lepších způsobů, jak totálně potopit vážnost situace. Najednou se totiž role otočily, protože chlapík, na kterého jsem před vteřinou hulákal ,teď kroutí hlavou a já jsem ten pitomec...

Slepice off

Jedním z pozitiv mojí práce je, že vlaky mají rády děti. Tedy vidět vlak, svézt se v něm a možná na chvilku nakouknout na stanoviště strojvedoucího. Je to prostě atrakce. I moje dcera má vlaky ráda, ale říká o nich, že jsou hlasitý a smrděj. No a má pravdu. Když se kolem tratě vyskytují děti, které mávají, tak s nadšením mávání oplácím a pokud chci být joo za haura tak zapískám, nebo dokonce houknu. Dvakrát. Jestli se u tratě objeví školka mávajících skřítků, tak klidně troubím jako smyslu zbavený. Nemyslete si, nejsou to jenom děti, které mávají. Rodiče si taky rádi mávnou. Sice o dost méně horlivě, ale taky si chtějí udělat radost a hlavně těm svým ratolestem musí ukázat, jak to mávání na mašinfíru vypadá. Mává se ale i z nutnosti a dělají to i lidé, cestující, kteří vlaky třeba přímo nesnášejí. Většinou mávají, svítí baterkou, nebo mobilem, protože chtějí strojvedoucímu dát na vědomí, že na zastávce na znamení, budou nastupovat. Mimochodem není to jejich povinnost. Pak je tu skupina cestujících, kteří třeba mávají vztyčenými prostředníčky. To když jim dveřmi nezastavím přímo u držky a oni musejí udělat tři kroky navíc. Ti jsou ale celkem vzácní. Třeba jako vožralej Ovčáček. Každopádně, pokud je mávání projevem sounáležitosti, mám ho rád. Ale ne vždy jdou věci podle plánu...

Přijíždím od Prahy do stanice Měchenice. Z dálky vidím na samém začátku peronu mámu s děvčátkem. Holčička odhadem 3-4 roky. Blonďaté vlásky, přes ně růžová kšiltovka a široký úsměv. Jednou rukou drží maminku a druhou rukou mává na náš vláček. Mám radost, takže mávám zpátky a pískám na pozdrav. Pár metrů před nástupištěm je v Měchenicích občerstvení U Drábů. Malá hospůdka, ze které si občas výpravčí z Vraného, nebo Krče nechávají po vlacích posílat oběd. Kolem tohohle místního podniku se často motají slepice. Nevím jestli utíkají, nebo je majitel pouští, každopádně je to pro opeřence velmi riskantní povyražení. No a jak se blížím k peronu, dvě slepice plácly křídly do vzduchu a ocitly se v kolejišti odhadem 15m před vlakem. Nemějte mě za necitu, ale to ani nemá cenu brzdit. Slepice bych nezachránil a dost možná bych pokácel pár nestabilních cestujících připravených u dveří. Ozvaly se dvě tupé rány ve velmi krátkém sledu za sebou a před oknem se mi zjevil jednotný gejzír peří. Instinktivně jsem zatnul zuby s otevřenou pusou a nahrbil ramena. Co už, dvě slepice to mají za sebou, ale co ta holčička? Mimo to, že přestalo mávat děvčátko, pohyb ruky ustal i u její matky. Zároveň výrazy v obličejích obou dam doznaly významných změn. O pár vteřin později, když už jsem obě fanynky ČD minul, vidím jak se holčička nese u mamky v náručí s hlavou položenou na rameni. No, tak to se nepovedlo....

Strojvedoucím náhodou...

Tento článek bych rád pojmul jako úvod do vyprávění o zážitcích z mého zaměstnání. V roce 2020, konkrétně v březnu, se v České republice objevily první případy onemocnění Coronavirem. Co se dělo později asi není nutno připomínat. V té době jsem byl zaměstnancem Menzies Aviation. Skotská firma, která se na pražském letišti Václava Havla zabývá odbavováním letadel. Tedy představte si, že zařizuje, nebo koordinuje všechny procesy nutné mezi přistáním a vzletem. Letadla mě vždy fascinovala a tak pro mě práce na letišti byl tak trochu splněný sen. Ještě více ve mě každodenní kontakt s letectvím prohluboval fanouškovství a zápal pro letadla. I když letiště pro mě bylo velmi líbivé prostředí, podmínky pro práci neposkytuje nejpříjemnější. Zejména potom platové podmínky byly naprosto pod očekávanou úroveň. O této práci bych se také mohl rozepsat a že by bylo psát o čem. Z výše nakousnutých důvodů jsem tedy, nezávisle na Coroně, podal výpověď a odešel jsem na dohodu někdy v polovině března 2020. Pokud bych výpověď nepodal, stejně by na ní, ze strany zaměstnavatele, velmi brzy došlo. Letectví bylo jedením z nejvíce trpících oborů a Menzies tehdy propustili kolem sedmdesáti procent zaměstnanců na pražské Ruzyni. Abych se ale dostal k těm vláčkům...

Na letišti jsem měl kolegu Tomáše. Ten odcházel ve stejnou dobu jako já a netajil se tím, že půjde pracovat k Českým drahám jako strojvedoucí. To mě zaujalo. Tomáš za sebou měl vstupní pohovor a tak jsem ho mohl náležitě vytěžit. Na svět se valila krize v podobě Corony, o které nikdo nevěděl jestli vyústí v obrazy jako z Wallking Dead, nebo v další světovou válku. Bylo tedy jasné, že se musím uchýlit k jistotám nejjistějším. No a právě dráha tuhle jistotu dokáže dát. I když se stane bůhví co, dráha musí a bude fungovat. Navíc tu máme dlouhodobý nedostatek strojvedoucích, takže vyhazov z rozmaru nehrozí. No a tak jsem se ocitnul, stejně jako Tomáš před pár týdny, na vstupním pohovoru. Ten probíhal na Odstavném nádraží jih. Spolukandidátů bych odhadl tak 20. Nacpaná místnost v přízemí administrativní budovy a v ní školní lavice vyskládané do U. Nejprve proběhla řeč, ve které nám bylo vysvětleno co práce strojvedoucího vlastně obnáší. Musím říct, že bulíky na nos nám nevěšeli. Vcelku kriticky a objektivně pánové hovořili o strastech a radostech vedení vlaku. Následoval písemný test, kde bylo několik okruhů otázek. Matematika, fyzika, elektrotechnika, nějaké otázky z prostředí železnice atd. No a tady jsem na sebe poprvé upozornil. Po odevzdání testu bylo celé osazenstvo vyhnáno na chodbu aby si "porota" mohla testy projít. Nic dobrého neznačilo, když si z chodby jako prvního z kandidátů zavolali právě mě. Nadešel rozhovor mezi osmi očima. Je mi nabídnuto místo k sezení, naproti třem zasloužilým nádražákům. První otázku mi pokládá pan Průcha, vedoucí oddělení kontroly a zkoušek. "Ono už je to někde na internetu?" Nechápavě koukám, vůbec nevím na co se mě to ptá. "Pane Varšo, jako jediný máte celý test správně!" Tak a to bylo naposledy, kdy jsem na sebe upozornil pozitivně. Odpovídám, že je to z části i dílo náhody, protože jako dráhy neznalý jsem například rozchod kolejnic 1435mm pouze hádal. Tímto sezením porota dospěla k názoru, že bych na dráze mohl přežít. Doktor a psycholog dospěli ke stejnému názoru, i když jim to trvalo o mnoho dní déle. 

Po podpisu pracovní smlouvy 1.4.2020 následoval roční vzdělávací proces, ale o tom třeba zase jindy. Důležité je, že jsem všemi těmi martýrii prošel a můžu psát o zážitcích, které na dráze přicházejí tak nějak samy...