Čepice
Letní večer, skoro už noc :-) Šero padalo na Prahu, pouliční světla sotva svítila. Stojím s motorovou jednotkou 814.2 na pražském vršovickém nádraží a čekám na návěst dovolující jízdu vlaku. Další zastávka bude Praha - Kačerov. Ve Vršovicích je od započetí rekonstrukce nádraží snížená rychlost na 40km/h. Rekonstrukce je dávno hotová, ale my stále jezdíme čtyřicítkou. Tak trochu z legrace už nikdo nedoufáme, že to bude někdy jinak. Po postavení vlakové cesty, rozsvícení té správné návěsti a po všech úkonech dopravce před odjezdem (trocha železničářské frazeologie, kterou Vás nebudu dlouho otravovat) se konečně rozjíždíme. Nesvižná akcelerace dovolí Regínce zrychlit na 40km/h ještě v obvodu stanice. Jednou písknu abych varoval kolegy na služebním přechodu a to už nám po levé straně ubíhá vršovické lokomotivní depo. V tomto místě končí pomalá čtyřicítka a může se zrychlovat na traťovou osmdesátku, což je pro některé konkrétní mašinky nedosažitelná rychlost. Nepostřehnutelným tempem tedy zrychlujeme a já v dálce zahlédnu cosi jako siluetu postavy. Rozsvěcím dálková světla, ale výhled se mi nelepší. Připravuji si ruku na ovladač brzdy a zrak soustředím do dálky. No to víte, že se tam někdo prochází kolejištěm. To jsem zjistil hned jak se konec světelných kuželů od reflektorů zapíchnul komusi do zad. Černá bunda, černé kalhoty a polibte mi prdel, tady jdu já. Kdyby jen lidé tušili, jak špatně můžou být za takových podmínek vidět. Zavádím rychločinné brzdění a nohou dupu na lokomotivní houkačku. Turistu to bleskurychle vyvádí z vycházkové nálady a uskakuje nalevo od kolejiště. Naštěstí se mi daří vlak ještě před zastavením odbrzdit a znovu zrychlujeme zhruba z dvacetikilometrové rychlosti. Asi tušíte, co si strojvedoucí v těchto chvílích, a nebývá jich málo, neodpouští. Je léto, takže okna mám stažená a rychlostí nakopnutého lenochoda se přesouvám do okna, abych postavu v černém řádně poučil o zákazu vstupu do kolejiště. No ale na sáhodlouhé školení tu není prostor ani čas. Poučení musí být úderné a stručné. "Vomrzel tě život ty debileee?", křičím z okna doufajíc v omluvné zvednutí ruky. Pachatel jen pokrčil ramena a čekal až projedu. A pak se to stalo. Moje zánovní, na zakázku vyrobená čepice Kawasaki nabrala turbulentní proud vzduchu pod kšilt a odporoučela se mi z hlavy. Spadla pár metrů od toho hazardéra. Asi nebylo mnoho lepších způsobů, jak totálně potopit vážnost situace. Najednou se totiž role otočily, protože chlapík, na kterého jsem před vteřinou hulákal ,teď kroutí hlavou a já jsem ten pitomec...